Historik a spisovatel Maltin: Kdyby Titanic narazil do ledovce přímo, mohl se zachránit
Nepotopitelná a nejslavnější loď všech dob - Titanic - přesně před sto lety vyplula na svoji první a poslední plavbu. Od anglických břehů odrazila brzo ráno. Do Ameriky ale nikdy nedoplula. 15. dubna, dvě hodiny a dvacet minut po půlnoci se potopila v Atlantiku. Co se v tu osudnou noc stalo, objasňuje v rozhovoru historik a spisovatel Tim Maltin, který se dlouhodobě zabývá výzkumem Titaniku. Ke stému výročí poskytl v rámci akce televizního kanálu National Geographic Channel rozhovor. V Londýně s ním mluvila reportérka Petra Benešová.
Tima Maltina začal příběh Titaniku fascinovat už v sedmi letech. Tehdy viděl černobílý film Waltera Lorda o zkáze nepotopitelné lodi. Začal proto zkoumat, co se té osudné noc stalo. Třicet let pročítal všechny výpovědi lidí, kteří katastrofu přežili a podrobně analyzoval všechny deníky lodí, které 15. dubna proplouvaly poblíž místa potopení. Nakonec došel k závěru, že Titanic se tu noc dostal do velmi obtížných podmínek se špatnou viditelností. A srážka s ledovcem byla skoro nevyhnutelná.
Rozhovor s historikem a spisovatelem Timem Maltinem natočila reportérka Petra Benešová
Měl Titanic alespoň nějakou šanci se zachránit a neklesnout ke dnu?
Kdyby loď nezabočila doleva, ve snaze se ledovci vyhnout, ale do ledovce narazila přímo, mohla se určitě zachránit. Celá příď by sice byla zničena a pravděpodobně by přišlo o život hodně členů z posádky, kteří měli kajuty v přední části lodi, ale zatopily by se pravděpodobně jen dvě tři vodotěsné komory. Jenže Titanck se snažil vyhnout ledovci a ten mu dlouze rozřízl pravobok. Tím se zatopilo pět komor a s těmi už loď nemohla vydržet na hladině. Na takovou zátěž nebyla loď konstruována.
Ve svém výzkumu jste se podrobně zabýval atmosférickými podmínkami, které podle vás přispěly ke zkáze Titaniku. Do jakých vod a za jakého počasí vplul té noci?
To mě při mém bádání nejvíce zajímalo. Zjistil jsem, že dva dny před tragédií se teplota v koridoru Titaniku udržovala zhruba na třinácti stupních Celsia. Vzduch totiž ovlivňoval teplý Golfský proud. Jenže teploty se začaly dramaticky měnit a rychle kolísaly, když do oblasti vplul chladný arktický Labradorský proud, který od Grónska nesl do Atlantiku ledovcové kry. V té době byl Titanic uprostřed těchto proudů a ledovcového pole. Teplejší vzduch najednou zmrazil ledový proud. Tím došlo k zvláštním optickým efektům a klamům, kdy vzniká opar nebo arktická fata morgána.
Titanik se přesně před sto lety vydal na svoji osudovou pouť
Číst článek
Tedy snížená viditelnost. Tohle zjištění bylo tedy pro vás v případu Titaniku nejdůležitější?
Ano. Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy jsem navštívil archiv Meteorologické kanceláře v Exeteru. Našel jsem tam deník lodi, která byla v tu dobu jen jeden stupeň jižně od Titaniku, když se potápěl. Když jsem se podíval do jejích záznamů, vypovídaly o obrovském, abnormálním lomu světla na horizontu. V tu chvíli jsem získal mnohem více detailů o atmosférických podmínkách a věděl jsem, že Titanic ovlivnila právě arktická fata morgána, hustý opar, který může vzniknout i za velmi jasného počasí.
Vy jste se zabýval také mýty, které se tradují kolem plavby královské lodi. Které z nich byste mohl objasnit?
Říká se, že Titanic se potopil, protože jeho konstrukce nebyla dost silná. To je ale nesmysl. Loď byla na svou dobu velmi silná. Říká se také, že kdyby hlídka na Titaniku měla dalekohledy, tak mohla dříve objevit ledovec. To ale není pravda. Všechny dalekohledy byly používány k pozorování hlavně ve dne, a ne v noci. Obrysy ledovce by nejspíše viděli lépe na vlastní oči. A také se říká, že Titanic jel příliš rychle, což je také mýtus. Všechny transatlantické lodě v roce 1912 jely plnou rychlostí za dobré viditelnosti i v ledovcovém poli. Stejně jako Titanic.
