Jan Zajíc před upálením kyselinu nevypil, zjistili historici. Neznámá fakta shrnuje nová kniha
Přesně před 44 lety se v Praze na Václavském náměstí 19letý Jan Zajíc polil benzínovým roztokem a zapálil se. Do historie vstoupil jako „Pochodeň číslo 2“, jeho snaha vyburcovat společnost proti komunistické totalitě ale vyšla naprázdno. Nové okolnosti i dosud nezveřejněné fotografie přináší nová kniha, která o Zajícově činu vychází.
„Honza měl pocit, že když se ještě jednou něco takového stane, tak že se ti lidi musí probudit. Že ještě někdo něco takového hrozného udělá, tak že se ta vlna vzedme,“ řekla v dokumentu studentů Slezské univerzity sestra Jana Zajíce Marta Janasová, která pak nesměla na vysokou školu.
Zajícův boj proti komunismu a změnám ve společnosti zachycuje knižní novinka, která zároveň přináší nové a dosud málo známé souvislosti. Autorem knihy je historik a ředitel okresního archivu v Bruntálu Branislav Dorko, knihu vydala Matice Slezská.
Hostem Ranního interview byl spoluautor knihy a předseda Matice Slezské v Opavě Vlastimil Kočvara
Dorko pečlivě prostudoval veškeré dostupné materiály, již publikované dokumenty porovnal se spisy, které našel v archivu.
„Nesrovnalosti se tam našly. Například to, že Jan Zajíc vypil kyselinu. Prokázalo se, že tomu tak nebylo. Doktor Dorko přesně zjistil, jak postupovala jeho sebeoběť a poslední den téměř po hodinách zdokumentoval,“ popisuje předseda Matice Slezské v Opavě Vlastimil Kočvara.
„Kyselinu měl s sebou ve skleničce, ale potom se po ohledání místa činu se zjistilo, že kyselina je rozlitá. Kdyby vypil kyselinu, tak by byl vnitřně popálen a to se při pitvě nezjistilo,“ vysvětluje Kočvara.
Autor při psaní spolupracoval také s bratrem a sestrou Jana Zajíce. „Rodina mu poskytla veškeré informace i celou řadu rodinných dokumentů včetně fotografií a podobně. V knize je řada fotografií, které nebyly nikdy zveřejněny,“ upozorňuje šéf Matice Slezské.
Jan Zajíc napsal velmi dojemný dopis na rozloučenou, ve kterém mimo jiné prosí, aby z něj nikdo neudělal blázna. Dění po jeho činu 25. února 1969 se věnuje celá kapitola.
„Následky byly trošku jiné než po první oběti, Janu Palachovi. Lidé už byli opatrnější, někteří byli váhaví, už se začaly projevovat obavy z represí. Ze strany státu už byly podniknuty potřebné kroky, aby se to tak nerozšířilo. Přesto byl tento dopis několikrát rozmnožen a byl rozeslán na vysoké školy v Ostravě, Olomouci, Brně a podobně,“ říká Vlastimil Kočvara.
