Kdybychom bojovali, Němci by nás zničili, vzpomíná voják z ‚betonové hranice‘

Před budovou Generálního štábu v Praze Dejvicích je k vidění výstava s názvem „Hranice z betonu a oceli". Nabízí pohled do historie pohraničních pevností, kde sloužil v době mobilizace v roce 1938 jako podporučík Josef Načeradský, který letos v březnu oslavil sté narozeniny.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Reaktivovaný předválečný řopík u Vranova nad Dyjí | Foto: Naďa Reviláková

Všeobecnou mobilizaci československé branné moci vyhlásila tehdejší vláda generála Syrového v noci na 23. září 1938.

„Zrovna jsem spal doma u rodičů. Už jsem byl ve Vlašimi, ale spal jsem u rodičů. Přišel ráno, byly tři, čtyři hodiny, starosta a říkal: ‚Maž, Pepíku, okamžitě narukovat!‘,“ vzpomíná na dobu mobilizace Josef Načeradský.

Josef Načeradský se pak dostal až do Jaroměře a potom do opevnění ve Vysokově u Náchoda.

Přehrát

00:00 / 00:00

S podporučíkem Josefem Načeradským, který sloužil v československém opevnění, rozmlouval Miroslav Petráček

„Byl jsem tam jako druhý pobočník. Byly tam dva pluky pohromadě pod jedním velením. Pan major a velitel pluku vždycky večer hráli karty a pak šli v 11 spát. A řekli mi: ‚Tak hlídej a nebudit. Jedině když vypukne válka.‘,“ říká Josef Načeradský.

Vojáci a důstojníci, kteří byli v rámci mobilizace připraveni bránit republiku, měli bojovou náladu. Někteří měli podle Načeradského tendence hitlerovské Německo podceňovat.

„Byli to fouňové. ‚Utlučeme je čepicemi!‘ My jsme nebyli připravení,“ dodává Josef Načeradský.

Po mnichovském diktátu museli vojáci opustit veškeré území, které připadlo Německu. Do rukou Němců padly i pevnosti. Od té doby se odborná i laická veřejnost rozchází v názoru, jestli se Československá armáda měla tehdy bránit.

Josef Načeradský, který pak sloužil i na protišpionážním oddělení, na to má jednoznačnou odpověď.

„V protišpionážním oddělení jsem viděl, jak Němci všecko vědí, co my kde máme. Oni na to čekali, že se pozveme. A kdybychom se byli pozvali, tak nás během pár hodin letecky zlikvidovali,“ říká Josef Načeradský.

Kočičák - vojenské opevnění u Chomutova | Foto: David Hertl

Během okupace působil Josef Načeradský v domácím odboji ve skupinách Obrana národa a Rada tří. Po zatčení ho na gestapu několik týdnů vyslýchali. Následky krutých výslechů má na svém těle dodnes. Ke konci války ho poslali do Malé pevnosti Terezín s označením "XYZ" - likvidace.

Josef Načeradský s kolegy už znal termín popravy a dokonce jim Židé, nasazení na tuto práci, vykopali hrob. K popravě ani pohřbu už ale nedošlo, protože Němci z tábora utekli a vystřídal je Červený kříž. Josef Načeradský přežil i skvrnitý tyfus, kterým se v Terezíně nakazil.

Po skončení války odmítl Načeradský vstoupit do KSČ i k národním socialistům. Od září 1945 až do svých 85 let pracoval jako učitel matematiky, tělesné a branné výchovy.

Jeho odbojovou činnost za války mu komunisté odmítali uznat. Dočkal se až v roce 1990, kdy dostal i osvědčení válečného veterána.

Výstava „Hranice z betonu a oceli", kterou si lze projít před budovou Generálního štábu v Praze Dejvicích, ukazuje na celé řadě historických fotografií a dokumentů historii unikátních pohraničních pevností, které měly koncem 30. let ochránit Československo před německou agresí a kde také Josef Načeradský sloužil.

Marína Dvořáková, Miroslav Petráček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme