Před 47 lety prožívali Čechoslováci první den okupace vojsky Varšavské smlouvy. Pod pásy tanků padly všechny naděje na svobodnější život, který si vysnili během Pražského jara. Jedny z nejdramatičtějších okamžiků prvního dne okupace se odehrávaly před budovou tehdejšího Československého rozhlasu na Vinohradské třídě v Praze a v jeho okolí.

3:30 21. srpna 2015 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Stál jsem tady mezi dveřmi a najednou se začíná kouřit z protilehlých stěn a kulky se jenom odrážely od jedné stěny do druhé a pak padly na koberec,“ popsal Zbyněk Hubáček dění v jeho bytě na rohu Vinohradské a Italské ulice v Praze.

Oknem k němu přilétla i nábojnice ráže 145 milimetrů. „Byla vymrštěna při výbuchu muničního vozidla sovětské armády. Vznítilo se, protože na něj padla stržená tramvajová trolej.“

Mezi záchranáři na ulici byl i František Ždichynec.

„Když jsem se snažil dostat na druhou stranu k doktorovi Kruckému, který tam vyšetřoval mladého kluka zasaženého střelou, tak mi začaly hořet pantofle, protože tam hořel i asfalt. Už tam byl povalený i autobus,“ přiblížil situaci.

Před 47 lety vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy. Zemřelo přes 400 lidí

Číst článek

Zbyňku Hubáčkovi, který z okna pozoroval vybuchující bedny s municí, hrál za zády Československý rozhlas. Posluchače vyzýval k tomu, aby se uklidnili a rozešli.

„Nijak jsme si nepřipouštěli žádné nebezpečí. Prostě jsme lezli po těch tancích, s posádkami jsme se snažili diskutovat,“ řekl pamětník, proč ho neposlechl.

„Končil jsem zrovna školu a myslel jsem si, že půjdu do světa, protože začíná polevovat tuhý socialismus. Teď jsem ale viděl, že je konec, protože takováto invaze znamenala návrat o x desítek let zpátky,“ dodal.

Jaroslav Skalický Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít