Maďaři si připomínají 25 let svobody cestování. První výjezdy na Západ byly hlavně nákupní
Maďaři si v těchto dnech připomínají pětadvacáté výročí od chvíle, kdy jim komunistický režim umožnil svobodně cestovat. Desetitisíce maďarských trabantů a wartburgů se krátce na to s ledničkou na střeše vracely z Vídně.
Do pádu železné opony a totalitního režimu scházely necelé dva roky, ale Maďaři už mohli cestovat téměř svobodně. Využili toho především k masovým nákupům v Rakousku.
Od 1. ledna 1988 měli Maďaři nárok na takzvaný světový pas, tedy pas platný do celého světa. Využívali ho hlavně k cestám na Západ.
Dál však byli Maďaři závislí na devizové výbavě. Dolar bylo možné oficiálně dostat pouze v omezené míře, a to 60 dolarů při jedné cestě a maximálně 360 dolarů za tři roky.
Maďarská vynalézavost se projevovala podobně jako česká v té době. Kromě toho, že se zřejmě pašovaly valuty, tak lidé vyměňovali nové pasy i pro velmi staré nebo invalidní členy rodiny, a na ně pak vyměňovali další valuty.
Při cestě do Vídně pak tito lidé staří či nemohoucí často seděli na zadních sedadlech a ani nevystoupili, ale při cestě zpět už se jejich přítomnost hodila, protože dohromady už mohli koupit například značkovou ledničku, nepřekročili limit, a museli tak zaplatit jen minimální clo.
Režim povolil cestování i proto, že bylo třeba uvolnit napětí ve společnosti. Do skutečných změn bylo ještě daleko, ale napětí v Maďarsku rostlo, všechno bylo mimořádně drahé, a povolení cestování bylo dobrým ventilem.
Lidem šlo po otevření hranic spíše o nákupy než o zhroucení režimu. Nakonec ho však tímto způsobem málem před 25 lety způsobili. Při cestě za nákupy totiž vyvezli téměř celé devizové rezervy.