Město Gadameš v libyjské oáze prý vzniklo díky hrábnutí koňského kopyta

O historii Gadameše se vyprávějí stovky různých historek. Všechny však mají společný základ. Kdysi dávno se v této oblasti, stovky kilometrů od pobřeží, pohyboval oddíl jezdců. Kdo ti lidé byli a co hledali, se neví. Ale zastavili se, vyprahlí žízní, a jeden z koní ucítil vodu. Začal hrabat nohou v mokrém písku. A na tomto místě vytryskl pramen, který dodnes nese název Kobylí.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Palmy jsou v Gadameši všudypřítomné | Foto: Martin Dorazín

Tak začala historie Gadameše, města v oáze na západě Libye. Pramen dává oáze život už po čtyři tisíciletí. Dnes už jde ale bohužel o umělou záležitost. V roce 1971 voda začala mizet, a proto byla za pomoci UNESCO vyhloubena artézská studna a voda je do oázy přiváděna z tohoto zdroje. Vyvěrá do betonového sarkofágu obloženého kameny. Nikdo zatím nezjistil, proč se přírodní voda začala ztrácet.

Pramen je hlavním důvodem existence Gadameše. Z jezírka vodu rozvádí pět hlavních kanálů do všech částí města. Potůčky protékají i pod hliněnými mešitami, aby se věřící mohli před modlitbami omýt.

Přehrát

00:00 / 00:00

Libyjskou oázu Gadameš navštívil redaktor Martin Dorazín

V otvoru, který vede k podzemnímu toku, ve starých dobách sedával muž, který byl jedním z nejdůležitějších v Gadameši. Byl to člověk, který tady „vyráběl čas“. Lidé kdysi samozřejmě neměli hodinky, ale zejména v mešitách potřebovali vědět, kdy je přesný čas na modlení.

Proto naproti nejstarší mešitě v Gadameši seděl v kapličce muž s měděnou nádobou zvanou klepsydra. V jejím dně byla díra, kterou odkapávala voda. Tímto způsobem byl měřen čas.

Vodní hodiny hrály důležitou roli při zavlažování sadů. Vody bylo málo a každý musel vyjít s přesně určeným přídělem. Na ten majitelé zahrad čekali u klepsydry, a poté, co jim operátor dal znamení, vydali se ke svému pozemku pustit vodu. Nesměli jít ani příliš pomalu, ani příliš rychle.

Někteří podvodníci ale zkoušeli jít zkratkou nebo běžet, a tím získat víc času na zavlažování. Proto se do vody začala házet stébla slámy nebo sena. A až když je proud přinesl k zahradě, mohli její vlastníci odvalit kámen a pustit vodu na svůj pozemek.

Dnes už vodu z kilometrové hloubky ženou na povrch výkonná čerpadla. Přesto ji mají obyvatelé této oázy dodnes v posvátné úctě.

Martin Dorazín, Kateřina Kozmová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme