První oběti systematického nacistického vraždění byli pacienti psychiatrických léčeben. V Berlíně jejich památku od dnešního dne připomíná dlouhá modrá zeď ze skla. Vznikla přesně tam, kde se o životě a smrti desetitisíců duševně nemocných za druhé světové války rozhodovalo.

Tento článek je více než rok starý.

1:02 2. září 2014 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Světoznámou berlínskou filharmonii najdete dnes na místě, kde do konce války stála rozhlehlá vila. V ní se připravovaly hromadné vraždy duševně nemocných, kteří si podle nacistů nezasloužili žít.

„Pacienty zabíjeli v plynových komorách. V Německu bylo takových míst šest,“ vysvětluje historik Gerrit Hohendorf z technické univerzity v Mnichově, který se na vzniku památníku podílel.

V plynových komorách skončilo na 70 tisíc pacientů psychiatrických léčeben. O jejich osudu rozhodovali ošetřující lékaři. Červený křížek na formuláři znamenal smrt, minus naopak život.

Šanci na přežití měli podle Hohendorfa jen ti, kdo mohli pracovat. Příbuzní nevěděli, co se s jejich blízkými ve skutečnosti stalo.

„Rodinní příslušníci dostávali kondolenční dopisy, ve kterých stálo, že smrt jejich drahých byla vykoupením z dlouhého a těžkého utrpení. Lékaři falšovali příčinu i datum úmrtí,“ říká.

Po válce se o této temné kapitole německých dějin dlouho mlčelo. Na veřejnost se dostala až v 80. letech. Odborné psychiatrické společnosti se s tím podle Hohendorfa vyrovnaly velmi pozdě:

„V roce 2010 se rozhodly, že zmapují svoje dějiny během nacionálního socialismu. A také připustily, že na zločinech eutanazie nesli vinu i samotní psychiatři, za což se zpětně omluvili.“

Pavel Polák, Matěj Skalický Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít