Norsko si připomíná sté výročí dobytí jižního pólu Amundsenem
Přesně přes 100 lety došel norský polárník Roald Amundsen k jižnímu pólu. Stal se vůbec prvním člověkem, kterému se to podařilo. Norové si dnes výročí připomenou jak oslavami v samotném Norsku, tak i na jižním pólu. Tam se oslav zúčastní také norský premiér Jens Stoltenberg.
Jens Stoltenberg se dnes, pokud to dovolí počasí, má připojit k norské expedici, která je už šest týdnů na cestě k jižnímu pólu stejnou trasou, jako kdysi Amundsen. Norský premiér by měl společně s nimi dorazit k nejjižnějšímu bodu na zeměkouli, kde polárník před 100 lety vztyčil norskou vlajku.
Norská výprava Roalda Amundsena dobyla jižní točnu v pátek 14. prosince 1911, o tři týdny dříve než expedice vedená Britem Robertem Scottem.
O polárním cestování jsme v Ranním Interview Radiožurnálu mluvili s polárníkem, Miroslavem Jakešem.
Amundsen vyrazil k pólu zcela neznámou trasou. Po cestě stavěl potravinová skladiště a směrovky, díky kterým nebloudil. Na točnu nakonec přijel pouze se psy. Scott k přepravě nákladu používal otužilé sibiřské poníky, kteří se ale bořili do sněhu a brzy uhynuli. Muži tak museli táhnout saně sami. Po zklamání na jižním pólu, kde už vlála norská vlajka, pak při cestě domů celá expedice zahynula.
Podle norského premiéra Amundsen navždy ovlivnil identitu Norů a posílil sebevědomí tehdy mladého norského státu. Stoltenberg také zdůraznil, že Amumdsen je i dnes velkou inspirací k tomu stanovit si cíl a dojít k němu.
Například šestnáctiletá Britka Amelia Adamsová se 9. prosince stala nejmladším člověkem, který dosáhl jižní točny. Šla pouze s tátou. A na jižní pól jako první žena sama vyrazila Britka Felicity Astonová, která má v plánu dokonce přejít celou Antarktidu.
Technicky je složitější dobýt severní pól než jižní
„Tam je to čistý souboj s přírodou, kde se nedá něco lidově řečeno ‘okecat‘, tam rozhoduje každá maličkost, závisí na tom život. Kdo to jednou okusí, tak ho ta polární vášeň chytne. Je to jiný svět. Tady si připadám jako v džungli, ale tam je to pro mě vlastně domov,“ popsal v Ranním interview Radiožurnálu své pocity polárník Miroslav Jakeš.
Nejhorší je podle něj v arktických oblastech ranní vstávání. „Když jste třeba ve spacím pytli, vevnitř je mínus třicet a musíte vstávat a něco začít dělat. Když pak všechno sbalíte a vydáte se na cestu, udržujete nějaké tempo, tak už to není tak těžké,“ přiblížil.
Co se týče rozdílu v obtížnosti dobytí severního a jižního pólu, podle Jakeše je technicky složitější severní pól. „Protože tam jdete po ledových krách, které se neustále mění, praskají, jsou tam vodní kanály. Je to opravdu náročná cesta. V Antarktidě je sice chladněji, jde se do kopce, je tam řidší vzduch, ale jdete po pláních a navigace je tam jednodušší,“ přiblížil.
Antarktida nepatří žádné zemi, je ale předmětem zájmů velmocí
Na začátku 20. století se o Antarktidu, tedy čtvrtý největší kontinent na planetě, bojovalo, ale pak začal platit zvláštní režim, takzvaný Antarktický smluvní systém. Spadá do něj všechno od 60. rovnoběžky jižní šířky. Tenhle smluvní režim uznává 48 států.
Vyplývá z něj, že Antarktida nepatří žádné zemi. Nesmí se tam zabírat místo a nesmí se tam vyvíjet ani žádná vojenská činnost. Existují i další dohody, které chrání životní prostředí, antarktickou faunu a flóru, zvlášť tuleně, a mořské zdroje a pak také existuje dohoda o nerostném bohatství, jenže ta nikdy nevstoupila v platnost. Ten smluvní systém ale platí jen do roku 2048.
Antarktida je předmětem zájmů různých velmocí. Podrobnosti zjišťoval redaktor Radiožurnálu David Koubek.
Právě díky lukrativním surovinám, jako uhlí, plyn, ropa, kovy, diamanty či sladká voda ukrytá ve sněhu a ryby, je Antarktida dodnes předmětem zájmů velmocí. Území na Antarktidě a v přilehlých mořích si nárokuje několik států. Největší Austrálie a velký kus požaduje i Velká Británie. Její nárok se kryje s Argentinou nebo Chile, které jsou kontinentu nejblíže. Své velké územní požadavky má také Norsko a Nový Zéland.
V současnosti je na Antarktidě 30 výprav a 500 lidí. Na Antarktidu jezdí desetitisíce turistů a proto se tam třeba nesmějí zásadně nechávat odpadky. Nebezpečné je ovšem i jídlo, s tím se tam mohou dostat nejrůznější minivetřelci jako hmyz nebo plísně.
