O osvětimský památník je zájem. Ročně ho navštíví na 1,5 milionu lidí
Polsko si připomíná 70 let od osvobození Osvětimi. Na místo bývalého nacistického vyhlazovacího tábora dnes směřují desítky politiků z celé Evropy. Ale nejenom oni si temnou kapitolu evropské historie připomínají. Osvětim je nejnavštěvovanějším místem v Polsku. Lidé z celého světa jezdí do míst, kde nacisté zavraždili více než milion lidí, pochopit nepochopitelné.
Těžko si pro návštěvu Osvětimi vybrat příhodnější dobu než šedivý lednový den. Pochmurné cihlové bloky jako by přímo vydechovaly zimu a mráz.
Ostnaté dráty a nápisy v němčině s vykřičníky pod olověnou oblohou nahánějí hrůzu i teď, sedm desítek let poté, co odtud esesmani a jejich pomocníci uprchli před postupující Rudou armádou. Tuhle atmosféru zcela nepřiblíží žádný dokument.
„Knížka ani film takovou zkušenost nepředá. Je třeba sem přijet, poslouchat a vidět to na vlastní oči. Přesvědčit se o tom, co se stalo. Je to taková životní lekce,“ říká Jakub, polský student techniky.
V památníku na místě bývalého vyhlazovacího tábora v polské Osvětimi natáčel zpravodaj ČRo Vít Pohanka
A španělská studentka medicíny Irene přitaká. „Vžijete se víc do situace. Pochopíte, jak vězni žili a v jakých podmínkách tady bydleli. Uděláte si lepší představu, když vidíte, jak velké množství lidí se sem muselo vměstnat. To není stejné, jako když vám to někdo jen vysvětluje,“ podotýká dívka.
Mluvíme přímo pod známou bránou s nápisem „Arbeit Macht Frei“, „Práce osvobozuje“. Právě tudy procházel v prosinci 1943 i jeden čtrnáctiletý židovský chlapec z tehdejšího protektorátu Čechy a Morava Toman Brod.
Židé nebyli jen oběti holocaustu, ale i bojovníci, říká publicista Stanislav Motl
Číst článek
Přijel sem v transportu z Terezína a v prvních chvílích vůbec netušil, kde se ocitl. „Oni nám ukázali, kde jsme, tím, že nás tloukli, že na nás křičeli, bili nás, řvali, psi štěkali, opravdu to bylo peklo. Takže jsme si opravdu uvědomili, že ta hrůza, která ještě v Terezíně nebyla tak markantní, teď nastává,“ vzpomíná pan Brod.
Ale mnohem horší překvapení na nově příchozí do tábora teprve čekala. „Veliké budovy s těmi silnými vysokými komíny, z těch šlehaly plameny a šel kouř, tak to jsme viděli, že je jakási hrůza,“ líčí pan Brod.
Vězni prý zprvu neměli ponětí, co kouř znamená, a když se to dozvěděli, stejně nemohli uvěřit. „My jsme nevěřili tomu, že je možno lidi jako hmyz někde posílat do plynových komor a tam je zabíjet a vraždit,“ dodává pan Brod, který Osvětim nakonec přežil v mírnějších podmínkách takzvaného rodinného tábora.
Do areálu bývalého vyhlazovacího tábora každý rok zamíří skoro milion a půl návštěvníků. A nechybí mezi nimi ani Němci.
„Osvětim je součástí našeho dědictví, ať chceme nebo nechceme. To, co se tady stalo, bylo strašné pro celý svět. A já jsem tady, abych nikdy nezapomněl, co se stalo Židům kvůli nám Němcům,“ říká mladý německý lékař Carson.
Taková slova mladého Němce narozeného desítky let po hrůzách 2. světové války mají asi větší než jen symbolický význam.
Němci si podle Gaucka musí stále připomínat zločiny nacismu
Číst článek
