Od boje o Ostankino uplynulo 20 let. Rusko bylo na pokraji občanské války
Před 20 lety v Moskvě vyvrcholil vnitropolitický konflikt, který hrozil přerůst v občanskou válku. V bojích o Bílý dům, tehdejší sídlo Nejvyššího sovětu, a centrální televizi v Ostankinu zahynulo přes 150 lidí.
Na schodiště dopadl granát a tím začal boj o ostankinskou televizi, v té době hlavní informační zdroj ruské federace.
„Dostali jsme úkol bránit televizní centrum,“ vysvětluje Sergej Lysjuk, tehdy velitel zvláštního komanda Vítěz.
„Sotva jsme přijeli, náklaďák zvenčí prorazil vchod. Ozvala se rána z granátometu a střela zabila jednoho z našich mužů Nikolaje Sitnikova. Palbu jsme opětovali, a to se do rána opakovalo čtyřikrát,“ vypráví.
Příslušníci zásahové jednotky ruské policie zvané OMON televizi proti přesile příznivců komunismu uhájili. A s ní i rodící se demokracii v Rusku, jejíž zastánce prezident Boris Jelcin rozehnal Nejvyšší sovět.
Bojovalo se celou noc
„Celou noc jsme byli tady. Ve chvíli, kdy dav s pomocí náklaďáku prorazil hlavní vchod do televize, vstoupil generál Makašov s obrojenci a dal nám pět minut na opuštění celé budovy. Řekl, že vojákům daruje život, ale my, omonovci, máme počítat se vším,“ vzpomíná Michail Pankratov, tehdy 21letý seržant OMONu.
Reportáž Martina Dorazína o 20. výročí boje o Ostankinskou televizní věž v Moskvě
Drama ve vestibulu sledoval na monitoru generální ředitel hlavní ruské televize Vjačeslav Bragin. Do haly vyslal svého náměstka s odpovědí na ultimátum generála Makašova:
„Pošlete ho někam. Promiňte mi tento výraz, ale taková byla tehdy situace. Nemůžu pustit do vysílání člověka, který se ohání ultimáty a zbraněmi. Své emoce jsem vyjadřoval rozhodnými a ostrými výrazy.“
Generál Albert Makašov chtěl do vysílání třeba i násilím prosadit viceprezidenta Alexandra Ruckého, hlavního odpůrce prezidenta Borise Jelcina. Omonovci ale televizní budovu uhájili.
Seržant Michail Pankratov počítal s tím, že se z Ostankina už nemusí vrátit. „Myslel jsem na svoji rodinu. Všichni pracují u policie, otec i matka. Táta byl v 93. roce velitelem Moskvy a náměstkem ministra vnitra. Nejvíc mě překvapilo, co mi nedávno prozradil. Zeptal jsem se ho, kdo mě tehdy do Ostankina poslal. Odpověl: Já, já jsem tě tam poslal,“ vzpomíná Pankratov se slzami v očích.
Mohl následovat teror
Po dvaceti letech se na stejném místě sešli příslušníci OMONu, vojáci a jejich velitelé. Jiné vzpomínkové akce k nultému dni ruské demokracie stát oficiálně nepořádá.
„Mluví se o tom málo, protože jde o politiku. Objevují se snahy rehabilitovat tehdejší zločince. Chtěli si zopakovat pokus o puč z roku 1991. V tom nesmíme být naivní. Prezident Putin asi nechce jitřit staré rány, živit vnitřní konflikt a vyvolávat vášně,“ vysvětuje bývalý ředitel Ostankina Vjačeslav Bragin.
Kdyby před dvaceti lety prezident Boris Jelcin prohrál, podle Bragina by následovalo období teroru:
„Mohli bychom zcela opodstatněně mluvit o Velkém teroru, podobmém tomu, který Stalin rozpoutal v roce 1937. Nás - a mně určitě - by naživu nenechali. Do kanceláře by vtrhnul generál Makašov a první dávka ze samopalu by patřila mně. To bylo zcela očividné.“
Jedinou akcí k uctění památky padlých hrdinů října 1993 bylo položení květin k pamětní desce mladičkého seržanta Nikolaje Sitnikova.
Zvětšit mapu
