Od konce bitvy o Stalingrad uplyne 70 let. Jizvy po bojích jsou dodnes čitelné
Jihoruský Volgograd se chystá připomenout jednu z nejhrůznějších kapitol 2. světové války. V sobotu uplyne přesně 70 let od konce bitvy o Stalingrad. Půlroční střet nacistických vojsk a Rudé armády skončil vítězstvím pro Stalinovy jednotky. V měsíce trvajících intenzivních bojích zahynulo více než milion lidí na obou stranách. Ti, kdo přežili, mají vzpomínky dosud živě v paměti. Dramatické události zanechaly dodnes čitelné jizvy i na městě samotném.
Minulost i současné vzpomínky na hrůzy šesti měsíců bitvy o Stalingrad od konce srpna roku 1942 do konce ledna 1943 se pojí s vrcholkem nazvaným Mamajev Kurgan. Je to strategické místo. Vyvýšenina, dřívější tatarské pohřebiště, poskytuje ideální přehled o dění ve městě, na řece i celém blízkém okolí.
Právě o ni sváděli vojáci německé a rudé armády líté boje. Dnes je to místo vzpomínky, uloženy jsou tu ostatky desetitisíců lidí, pod obří osmdesátimetrovou sochou ‚Matky Vlasti‘, zvoucí rudou armádu do boje.
Pro Valentinu Saveljevovou představují hrůzy stalingradské bitvy jedny z vůbec prvních vzpomínek, které má. Boje prožila jako pětileté dítě. Poté, co rodinný dům zničilo bombardování a pouliční boje, strávila s maminkou a babičkou měsíce pod širým nebem, v úkrytu vyhloubeném v jedné z roklí poblíž řeky Volhy.
„Bylo to hrozné. Celý den sedíte v jámě, bez světla, bez vzduchu, nemůžete pořádně dýchat. Slyšeli jsme letadla a bombardování kolem, jednou nás nedaleký výbuch zasypal. Jedli jsme jen hlínu a jíl, který byl naštěstí nasládlý. Pili vodu, pro kterou maminka musela běhat k Volze. Bylo to strašné, ale přežili jsme,“ vzpomíná Valentina, kterou ale možná víc než 70 let stará minulost trápí to, jak se k ní mnozí celá léta chovali.
S 75letou paní společně stojíme na vrcholu kopce před novými pamětními deskami. Jsou na nich vyrytá jména 17 tisíc padlých vojáků rudé armády. Pro Valentinu je to po desetiletích vůbec poprvé, kdy vidí takto napsané jméno svého otce, který coby voják dělostřelectva zemřel v boji o vlastní město.
Dlouhá léta se marně o jeho osudu snažila něco konkrétního zjistit, kde zemřel, jak a zda vůbec byl pochován. Sovětské úřady se jen omezily na konstatování, že pan Ponomarjov je nezvěstný v boji.
Cejch nezvěstného
Navrátit jména všem těm, kteří v bitvě položili život, pomáhají historikové z Muzea Stalingradské bitvy. Jeho ředitel Alexej Vasin vysvětluje, že jde o nelehký úkol. Ztráty v bojích byly obrovské, dokumenty dlouhá léta chyběly nebo byly uzavřené v archivech.
„Bitva o Stalingrad byla mamutí operace. Stačí si představit neustálý transport přes Volhu, výsadky vojsk, evakuaci, transport zraněných, to vše pod neustávající dělostřeleckou palbou. Dno Volhy pokrývala dvoumetrová vrstva kostí. Jak v takové situaci kohokoli identifikovat?“ připomíná Alexej Vasin, který ale považuje za důležité, aby své jméno znovu získali všichni ti vojáci, kteří byli označeni za nezvěstné.
„Celých 70 let je v téhle kategorii vedená řada lidí. Můžete si ale představit, jaké důsledky to mělo pro jejich příbuzné. Pro totalitní režim byl ‚nezvěstný v boji‘ skoro to samé co zrádce nebo zběh. Jejich rodiny neměly právo na sociální výhody, často ani normálně se uplatnit ve společnosti. Myslím, že je důležité, aby se v podobných případech lidé dočkali aspoň psychologické rehabilitace,“ soudí ředitel volgogradského památníku.
Pro 75letou Valentinu Saveljevovou, která prošla útrapami, jaké si jde jen těžko přestavit, a celých 67 let svého života strávila pátráním po ostatcích padlého otce, je to jen hořká satisfakce.
„Čím jsem starší, tím víc mě to pronásleduje a mám kvůli tomu zlost, jak ve skutečnosti nikoho nezajímá, co se doopravdy stalo s těmi, kdo za nás bojovali, i všemi, kdo padli. O tom, že můj otec zemřel v boji, věděly sovětské úřady od roku 1961. Dokonce ho znovu pohřbili do masového hrobu na Mamajev Kurganu. Nikdy se nám to ale nikdo neobtěžoval říct,“ vrtí hlavou paní Saveljevová a dodává:
„Po celá desetiletí marného pátrání po osudu tatínka jsme žili jen necelé tři kilometry od místa jeho posledního odpočinku, aniž bych se s ním mohla rozloučit. Dnes mám tady u památníku pocit, jako bych ho pohřbila včera.“
