Ponocní mají sjezd v Lausanne. Zaniklé povolání ožívá jako turistická atrakce
Do Lausanne se sjeli ponocní a hlásní z celé Evropy. V pátek se v tomto švýcarském městě uskuteční schůze cechu, který slavnostně přijme nové členy. Česká republika na setkání zástupce nemá, muži s hlásnou troubou a hlasy jako zvon se ale pomalu vrací i do českých měst.
V minulosti byli ponocní důležitou součástí každého města a vesnice. V době, kdy ostatní spali, drželi stráž a kromě hlášení hodin především varovali občany před blížícím se nebezpečím nebo požáry.
Postupem času tato funkce vymizela, v posledních několika letech ale zažívá v celé Evropě skutečný boom jako turistická atrakce. Svého ponocného mají i západočeské Domažlice.
„Ve věži taky občas zpívám a zvoním, ale spíš už jen pro turisty,“ říká Roman Holub, jehož hlas zní z domažlické věže od začátku června do konce srpna a také o vánočních svátcích.
„Zpívám vždycky v podvečer, to znamená v osm, devět, deset, jedenáct a dvanáct, podle možností a lidí. Když se sejdou na půlnoc, tak jim zazpívám i o půlnoci, i když většina už spí,“ popisuje novodobý domažlický ponocný svou službu.
Ve výbavě má historickou troubu z roku 1888 a repliku pláště, který je součástí stejnokroje rakousko-uherské císařské armády.
„Ponocný byl vždycky nějaký vysloužilý voják, takže když mi to bylo nabídnuto, půjčili mi starou uniformu ponocného, přičemž ta už byla upravená z nějaké nádražácké uniformy. Později mi město dalo ušít uniformu přímo podle originálu,“ vysvětluje Roman Holub.
Evropský cech ponocných a věžníků registruje 162 členů v desíti zemích Evropy. Působí v 64 městech. Jediným českým členem spolku je jičínský věžník Jiří Wilda, který od května do září troubí každý pátek a sobotu z věže Valdické brány. Do Lausanne ale kvůli vzdálenosti nevyrazil.