Před 50 lety zahájil Mao kulturní revoluci. O tragédiích, jež přinesla, dnes Číňané spíše mlčí
Rozvrácená země, statisíce mrtvých i kulturní genocida. To vše měla na svědomí takzvaná kulturní revoluce v Číně, kterou čínský vůdce Mao Ce-tung zahájil přesně před padesáti lety. Tragické události trvaly deset let, přesto jsou dodnes v Číně tabu. Podle řady expertů i přímých účastníků se však snahy o zatajování vlastní minulosti mohou čínské společnosti vymstít.
„Tyto hluchoněmé děti nemohou provolávat slávu Mao Ce-tungovi, nemohou nahlas říci, jak ho bezmezně milují,“ hřímá ženský hlas v propagandistickém filmu, jehož cílem je pošpinit vnitřního nepřítele a zároveň až do nebes vychválit „Velkého Maa“.
„Za to, že jsou tito chlapci a dívky hluší a němí, může zrádce Liou Šao-čchi i buržoazní reakcionáři z ministerstva zdravotnictví,“ pranýřuje oddaná funkcionářka hlavní viníky, mezi nimi pak především sesazeného předsedu Čínské lidové republiky.
Příspěvek k výročí zahájení takzvané kulturní revoluce v Číně natočil Robert Mikoláš
V černobílém snímku se následně objevují vojenští lékaři, kteří během několika týdnů vrátí postiženým dětem sluch i hlas. Za zázrak prý nemůže nikdo jiný než sám Mao Ce-tung, jemuž pak na závěr všichni provolávají slávu.
Realita byla ovšem zcela jiná, všude panoval chaos, Rudé gardy masakrovaly oponenty a ničily kláštery i další památky, hospodářství bylo v rozkladu, nefungovala doprava.
„Už po nástupu komunistů k moci v roce 1949 jsme se stali občany druhé kategorie. Nesměli jsme studovat na kvalitních školách, ani mít pořádnou práci. Lidi pak rozdělili do různých skupin, do pěti lepších, červených a pěti špatných, černých. A nás pochopitelně zařadili do té druhé. Za kulturní revoluce to ale bylo mnohonásobně horší, to byla největší tragédie v čínské historii,“ vzpomíná bratranec posledního čínského císaře Pchu Š'.
Tragické období, které nebylo ničím jiným než bojem o moc, skončilo až Maovou smrtí v roce 1976. Dodnes však zůstává bílým místem v dějinách nejlidnatější země světa, přestože negativně zasáhlo i do života šesti ze současných sedmi současných členů politbyra – což je nejmocnější orgán v zemi – včetně prezidenta Si Ťin-pchinga, jehož rodina byla perzekuována a on sám musel žít šest let v jeskyni.
Důvodů proč tomu tak je, je hned několik. Peking totiž často vinu za všechny neúspěchy svaluje na nepřející či nepřátelské zahraniční síly. Vládnoucí komunisté se pak bojí, že by zveřejněním všech informací o kulturní revoluci oslabili vlastní moc.
Jak však varuje někdejší člen Rudých gard a dnes miliardář i autor v Číně zakázané knihy Chuang Nu-po, je nezbytné se s vlastní minulostí vyrovnat. Zamlčování brutálních zločinů totiž podle něj může vést k romantizaci těchto událostí, které se právě proto mohou opakovat.
