Před 74 lety připadlo Hlučínsko Německu. Češi pak sloužili ve wermachtu a mají stále strach mluvit

8. října 1938, přesně před 74 lety, se obrátil vzhůru nohama život obyvatel několika desítek vesnic mezi Opavou a Ostravou. Pohraniční oblast Hlučínska byla po Mnichovské dohodě a ještě před začátkem druhé světové války rovnou připojena k německé Třetí říši. Jak se bojovalo Čechům v uniformách wehrmachtu? Bývalí vojáci mají dodnes strach o těchto věcech mluvit.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Hlučínsko na mapě ČR | Foto: Muzeum Hlučínska

Malý pokoj, uprostřed stůl, na něm pečlivě zabalené staré mapy a hlavně soldbuch - vojenská knížka. Výrazná orlice je na každé stránce, u každého podpisu. Jako by někdo vyplňoval úhledné kolonky teprve včera.

Pan Adolf Kurka ze Štěpánkovic na Hlučínsku je jedním z mála, který byl ochoten o své roli v německé armádě mluvit. O letech, kdy musel obléknout jinou uniformu než jeho kamarádi, kteří bydleli o pár kilometrů dál.

„17. prosince 1943 jsem měl narozeniny a to byl pro mne nástupní den do Wehrmachtu. Pušky a minomety jsme ve výcviku používali české. Potom jsme byli odvedeni na východní frontu,“ vzpomíná Adolf Kurka.

Přehrát

00:00 / 00:00

Martin Knitl natáčel na Hlučínsku s českým občanem, který sloužil ve Wehrmachtu

Osud pana Kurky je zároveň osudem Hlučínska, které bylo připojováno a odpojováno od českých zemí dokonce několikrát.

Historička Nina Pavelčíková z Ostravské univerzity připomíná, že lidé tam třeba vůbec neprožili národní obrození, podléhali pruskému a německému vlivu a zbytek republiky se na ně díval a mnohdy ještě dívá přes prsty:

„Základní povinnost byla vojenská služba. Vyhnout se jí nebylo absolutně možné. V podstatě to znamenalo zastřelení."

„Až jsme došli do Vogéz ve Francii. Pamatuji si, že se po louce pohybovali v rojnicích Američané. Najednou přiletí velitel čety: ‚Vy pitomci, proč nestřílíte.‘ Tak jsem se opřel o kulomet. Američané se ale stáhli k řece a já jsem ztratil cíl. Neměl jsem do čeho střílet,“ popisuje Kurka sebemenší detaily přesunů vojsk, ale chvílím, kdy musel zabíjet, se spíše vyhýbá.

Viděl umírat mnoho lidí a sám byl zraněný. Když republikou projížděly osvobozovací tanky zasypané šeříky, věděl, že je zle.

„Tam byla obecní tabule Mladá Boleslav. Tam jsem měl poprvé ruce nahoře,“ vzpomíná Adolf Kurka.

'Snad mě nezavřou'

„Nenávist vůči Němcům, za které byli jednoznačně považování, byla velká. Mluvilo se o nich jako o zrádcích národa. Podmínky v českých zajateckých táborech pro ně byli velmi těžké. Znám dokonce příběh jednoho, který se vrátil z gulagu až po roce 1990,“ uvádí Nina Pavelčíková.

Domů se dostal pan Kurka jen díky tomu, že zatajil své celé jméno a přesnou adresu. V uniformě wehrmachtu mu šlo o všechno.

„Měl jsem říci jméno Adolf. Měl jsem strach říci okres Hlučín. Všechno o byla špatná jména. Proto jsem řekl ‚já jsem Kurka od Opavy. Jsem vyučený krejčí. Moji rodiče byli Češi, chodil jsem do české školy,“ vypráví Kurka.

Dodnes neexistují přesná čísla, kolik lidí z Hlučínska ve válce padlo. Dodnes je tato část historie pro malý kousek pohraničí choulostivá a vlastně tabu. Možná i proto pan Adolf Kurka s obdivuhodnou pečlivostí opatruje to jediné, co mu zbylo - ohmatanou vojenskou knížku.

Když se loučil s redaktorem Českého rozhlasu, řekl mezi dveřmi: ‚Snad mě teď nezavřou.‘

Martin Knitl Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme