Příběh policisty: V roce 1968 bránil rozhlas, ze služby musel odejít a vrátil se až po roce 1989

Vysílání Českého rozhlasu v průběhu 90 let významně zasáhlo do života mnoha lidí a to nejrůznějšími způsoby. Například tehdy dvacetiletý Vladimír Mikuláš nastoupil 1. ledna 1968 k tehdejší veřejné bezpečnosti, začal navštěvovat policejní školu a 21. srpen 1968 strávil bezmocným bráněním rozhlasu.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Vladimír Mikuláš | Foto: Daniela Vrbová

„Toho 21. srpna nás v noci vzbudili, ostré náboje, pistole. My jsme nevěděli co se děje, seděli jsme na kavalcích, byl tam rozhlas po drátě a řekl, že jsme byli obsazeni. Pak se jelo k rozhlasu a tam se čekalo. Když přijeli ruští vojáci, tak se s nimi napřed diskutovalo. Byli divní, v otrhaných uniformách, takové mongoloidní typy a stále opakovali oružije, oružije. Nevěděli jsme, co to je, až nám někdo řekl, že to jsou zbraně.“

Podle Vladimíra Mikuláše byly v tuto chvíli u rozhlasu stovky lidí a jak říká, začal masakr. Debaty s vojáky již ztratily smysl, mladí lidé na ně křičeli, vojáci do nich zase začali najíždět. Policisté se většinou stáhli do budovy rozhlasu. Vzduchem začaly létat kulky a k zemi šli první ranění a mrtví.

Přehrát

00:00 / 00:00

Osobní vzpomínky Vladimíra Mikuláše na pozadí tehdejšího vysílání Československého rozhlasu zachytila Daniela Vrbová.

Vladimír Mikuláš, ještě s kolegou Josefem Podzimkem ale zůstali venku, kryli se před střelami a stali se svědky hrdinství i zrady.

„Nejsilnějším dojmem byl pro mě policajt, který tam pomáhal mezi tanky, tahal raněné. Byl to venkovský kluk, který s námi nikdy nehrál fotbal, nešel s námi do hospody, neprojevoval se a tam byl z nás najednou nejstatečnější.“
Okupanty do rozhlasu nakonec přivedl kdosi z tajné bezpečnosti zadním vchodem. S touto variantou nikdo nepočítal a venku se stále bojovalo u hlavního vchodu.

„Srpen byl strašným zklamáním pro všechny. Téměř všichni, kteří zůstali sloužit dál, tak museli říct, že souhlasí se vstupem a podle mě tak 80 procent z těch, co to řekli, s tím nesouhlasili. Ti, kteří to nemohli říct, museli odejít.“

90 let rozhlasového vysílání

Číst článek

Tak skončil i Vladimír Mikuláš. Svou neochotu schválit okupaci ale nepovažuje za hrdinský čin.

„Protože to, co tam člověk viděl, když musel v rozhlase přecházet přes mrtvé, to už nemůže nikdy říct to je v pořádku, to se muselo stát, to nejde.“

K policii se vrátil až po roce 1989. Vzpomínky na události u rozhlasu ze srpna 1968 mu prostě nedovolily vrátit se k milovanému povolání dřív.

Příběh Českého rozhlasu

Číst článek

Daniela Vrbová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme