Římské módní trendy
Římané se honili za luxusním oblečením. Zřejmě měli podobně jako my slabost pro „značkové“ oděvy a pro textilní zboží z exotické ciziny. Kdo na ně neměl dost peněz, spokojil se s „padělkem“.
Cvikl z Vindolandy
Výzkum bývalé římské pevnosti Vindolanda ležící na severu Anglie poblíž opevnění označovaného jako Hadriánův val dovolil vědcům nahlédnout detailně do tehdejšího oděvního průmyslu. Vedle popisů a seznamů oblečení napsaných inkoustem na dřevěné destičky se v ruinách Vindolandy dochovaly i kusy textilií. Za jejich nálezy vděčíme římskému zvyku zpevňovat základy budov postavených na močálech domácím odpadem. V bahně se tak dochovaly díky jedinečným podmínkám i kvalitě práce římských tkalců kusy tkanin starých více než půldruhého tisíciletí.
Mezinárodní tým zkoumá tyto tkaniny s pomocí nejmodernějších technik včetně rastrovacího elektronového mikroskopu. Vědci odhalují netušená tajemství římských „módních trendů“. Římané se přiučili výrobě textilií ve všech koutech svého impéria a vytvořili oděvní průmysl, který masovou produkcí a kvalitou neměl konkurenci. V Evropě se neprodukovaly srovnatelně kvalitní oděvy ani na konci středověku.
Římské inovace byly patrné už ve střihu. Vědci se domnívali, že Římané používali oděvy „pytlovité“ fazony, která brala málo ohledů na individuální proporce a nečinila velké rozdíly ani mezi oděvy mužů a žen. Za hlavní rozdíl mezi mužským a ženským oděvem považovali způsob nošení opasku. Ženy si jej zapínaly vysoko nad pasem, muži nosili opasky kolem boků.
Ve skutečnosti platí o šití oděvů na míru okřídlené rčení „už staří Římané“. Výzkum textilií z Vindolandy prokázal, že Římané využívali při šití spodních oděvů vsazených klínů tkaniny, jimž se říká cvikl. Díky tomu byly oděvy pohodlnější a mohly se přizpůsobit individuálním nárokům.
O tom, jaké nosili Římané spodní prádlo, existuje jen pár informací. Například v jedné sicilské římské vile se dochovala mozaika, na které ženy cvičí v oděvu připomínajícím dnešní dvojdílné plavky. Na nález zbytků římského spodního ženského prádla takového střihu však archeologové stále čekají. Legionáři nosili z ryze praktických důvodů krátké spodky, protože jejich tuniky připomínaly délkou dnešní odvážné minišaty. Zemědělští dělníci používali bederní zástěrky, které se nosily podobně jako dětské pleny.
Značky a padělky
Římské tkaniny vynikaly jemností a kvalitou. Nosily se zcela jistě velmi příjemně a byly pohodlné. Je celkem reálné, že Římané měli své oblíbené značky. Jedna z mála dochovaných římských tunik nese červené řecké písmeno kappa. Podle některých historiků je to monogram majitele. Jiní odborníci ale považují písmeno za značku výrobce.
V Římě bylo velmi obtížné vzbudit oděvem na ulici pozdvižení. Byly tu k vidění dokonce i turbany, barbarské kalhoty a další oděvy typické pro exotické končiny. Za nepřístojné se považovalo snad jen nošení ženských oděvů muži. Velké oblibě se těšily luxusní a exotické oděvy. Zvláště zbohatlíci se snažili dát svůj majetkový vzestup najevo okázalým oblečením. Libovali si například v drahém hedvábí importovanému z daleké Číny. Hlad po zboží z dovozu představoval pro římskou zahraniční obchodní bilanci tak významnou hrozbu, že byl císař Diocletianus nucen bránit římskému bankrotu stanovením maximální ceny oděvů z dovozu.
Římští výrobci zareagovali na rostoucí poptávku po čínském originálu výrobou padělku. Z vlákna kopřiv vyráběli velmi dobrou napodobeninu hedvábí. Dnes jsme svědky přesně obrácené situace, kdy producenti z Číny chrlí padělky značkového oblečení západoevropské provenience.
Smrdutý purpur
Římané holdovali barvám. Historické filmy v nás vzbuzují mylnou představu, že zvláště mezi legionáři patřila k oblíbeným barvám červená. Rudé pláště vojáků jsou však podle historiků naprostý nesmysl a karmínové oděvy centurionů jsou „vynálezem 20. století“. Vojáci se většinou oblékali do oděvů šedé či hnědé barvy.
Červená patřila mezi ženské barvy. Nejlepší pověsti se těšil purpur vyráběný z pigmentů izolovaných ze středomořských ostranek. Nejslavnější producenti purpuru žili ve středomořském přístavu Týru. Jejich barvivo však bylo tak drahé, že si je mohl dovolit málokdo. Proto se i tady Římané často uchylovali k náhražkám.
Týrský purpur měl oproti jiným červeným barvivům nespornou výhodu v tom, že „držel barvu“ a snesl i několik desítek vyprání. Přesto se nedoporučovalo v oděvu obarveném tímto pigmentem zmoknout. Mokrá textilie obarvená týrským purpurem kolem sebe šířila těžký zápach připomínající zkažené ryby.
Zvukovou podobu tohoto článku můžete slyšet v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru v pátek 26. 8. 2011 v 9:00.
