Rozpad Československa ovlivnil před 20 lety život na obou stranách hranice
Před dvaceti lety se politické špičky tehdejšího Československa dohodly na rozdělení společného státu. Ten zanikl na konci roku 1992. A 1. ledna 1993 se někdejší spoluobčané probudili do samostatného Slovenska a Česka. Rozdělení se podepsalo i na vztazích v rodinách.
V roce 1992 měla česká i slovenská veřejnost z rozdělení obavy. To, že si lidé rozpad společného státu spíše nepřáli, potvrzuje po dvaceti letech také Zora Strešková, Češka provdaná do Banské Štiavnice.
„Žiju na menším městě, mám to hodně zmapované, takže zhruba osmdesát procent lidí, včetně mého okruhu přátel a známých, bylo proti rozdělení republiky.“
Jako Češka na malém slovenském městě po rozdělení žádnou nevraživost od svých sousedů nepociťovala, spíš naopak.
S pamětníky rozdělení Československa, kterým rozpad federace způsobil problémy, mluvila Lucie Husárová
„Chovali se ke mně úžasně a spíš mě chodili podporovat. Dodnes tu mám známé, kteří tvrdí, že i dnes je pro ně hlavním městem Praha, a ne Bratislava.“
Zora Strešková odešla na Slovensko se svým manželem, lékařem. První cesta do Čech, při které musela na hranici ukázat pas, byla prý těžká. Jela tehdy za synem do Prahy.
„Nebylo to příjemné, vdávala jsem se za člověka, se kterým jsem žila v jedné zemi, a věřili jsme, že je to tak navždycky. A když najednou zjistíte, že z Československa jedete najednou do ciziny, do Čech, které jsou vám blízké, je to pocitově velmi těžké.“
Na komplikace způsobené rozpadem federace si vzpomíná i slovenský historik, který už od 60. let žije v Praze, Vojtěch Čelko. Po rozdělení státu neměl jinou možnost, než přijmout české občanství.
„Bylo to velmi trpké, já jsem loajální vůči Česku i vůči Slovensku, mám obě dvě státní občanství. V té době jsem ale neměl jinou možnost, než přijmout jen české občanství, přesto, že jsem si rozdělení státu nevymyslel a nikdo se mě na něj neptal. A najednou jsem se ze dne na den stal cizincem…“
