Seriál o MS v Chile - 2.díl: trenérský svéráz Vytlačil
Za druhé místo na mistrovství světa v Chile dostali českoslovenští fotbalisté jenom dvanáct stříbrných medailí. Jedenáct pro hráče, kteří nastoupili ve finále, a dvanáctou pro trenéra. Ten ji ale věnoval Janu Lálovi. Obránci, který odehrál na turnaji všechny zápasy, ale do finále proti Brazílii ho nepustilo zranění. Tento příběh trefně vystihuje, proč se stal Rudolf Vytlačil koučem, který dokázal podceňované Čechoslováky dovést k titulu vicemistrů světa.
Právě muži, který se narodil před sto lety a v pátek uplyne 35 let od jeho smrti, věnuje Jan Kaliba druhý díl svého seriálu. Přesně po půl století jím připomínáme jeden z největších úspěchů československého sportu, o který se velkou měrou zasloužil právě Rudolf Vytlačil.
„Ve své práci vycházím z důvěry, věřím lidem a hlavně svým svěřencům. Ne každý řemeslník nebo pracovník podává denně svůj standardní výkon, ale je třeba vědět, že člověk cosi umí a že svým charakterem a herním pojetím pasuje do kolektivu, proto nevidíme důvod hráče měnit.“
Rozhlasový archiv umožňuje oživit skoro padesát let staré zásady svérázného rodáka ze Schwechatu u Vídně, o kterém jeho bývalí svěřenci dovedou desítky minut barvitě vyprávět. A všichni se shodnou na jednom - byl to skvělý psycholog. Svou důvěru uměl dát hráčům najevo v pravý okamžik. Jako třeba brankáři Viliamu Schrojfovi po chybě v semifinále s Jugoslávií.
Na svérazné metody kouče Vytlačila, které přinesli nečekaný úspěch, si posvítil Jan Kaliba
Československý trenér využil toho, že obránce Ján Popluhár v marné snaze odkopnout míč mířící do Schrojfovy branky kopačkou roztrhnul její síť.
„Vytlačil tam doběhl, když to spravovali a říkal Vildovi, aby se na to vyprd, že kluci dají ještě góly. Představte si, co to bylo. Jiný trenér by tam možná seděl naštvaný, že to pustil, ale on za ním běžel. A nakonec se mu to povedlo,“ vybavuje si jeden z klíčových momentů chilského semifinále útočník Josef Kadraba.
Trenér Vytlačil také velmi rád zpestřoval fotbalové stereotypy vytvářením nečekaných situací a udílením netradičních pokynů.
„Pamatuji si, když jsme měli před zápasem přípravu, tak mi říkal. Pepíku, když budeš mít míč, nech jim ho, nekličkuj, vždyť to neumíš. A ne že budeš sprintovat, jen choď pěkně krokem, hraje se naruby,“ říká Jozef Štibrányi a podobnou vzpomínku na neortodoxní metody Bicanova vrstevníka, rodáka a spoluhráče z válečné Slavie má také další útočník Vytlačilova výběru Josef Jelínek.
Dělal, že hází fiktivním balonem, a my se chechtali
„Při tréninku si vzal brankáře stranou a udělal brány s dresů. S Vildou Schrojfem a Pavlem Koubou trénoval stranou, ale jak. Neměl balon a tak před nimi stál jako by s fiktivním balonem, oni byli v bráně naproti a on jim jakože balon někam hodil. A oni museli pro něj skočit, takže padali do prázdna,“ říká Jelínek a dodává:
„My tam stáli a začali se strašně smát. Trenér se k nám otočil a zeptal se, proč se smějeme. Někdo mu odpověděl, že jim hází balon, který nemá. Vilda Schrojf byl navíc takový šaškář, že vždy když mu hodil kouč míč doprava, skočil doleva a obráceně. My se tomu strašně smáli a Vytlačil povídá, že mu to vůbec nevadí a ať si skáče, kam chce, hlavně že trénuje a padá. To bylo jeho, blbnul s námi. Třeba jsme hráli fotbal a on nám hodil druhý balon. Dělal vyloženě srandičky a všechno pro dobrou náladu.“
Kromě udržování dobré nálady bylo také třeba zvyšovat hráčům ze socialistického Československa sebevědomí a krotit přílišný respekt ke slavným jménům ze soupeřovy sestavy. Vytlačilovi se to dařilo hned od prvního zápasu se Španěly a tehdejší předseda fotbalového svazu Josef Rogl si to uvědomoval.
„Byla to právě práce trenéra Vytlačila, aby naše hráče připravil na to, že to jsou také jenom lidi, a ne bohové, jako se třeba i v našem tisku nebo zahraničním například z Puskáse či dalších hráčů dělalo.“
Josef Jelínek přidává i konkrétní historku z převlékárny československého mužstva. „Jak na někom viděl, že je jen trochu nervózní, tak přišel a říkal: ‚Nic se neděje. Žer, pij a válíš.‘ Měl prostě různé průpovídky, aby člověka nervozity zbavil.“
Mašek dal gól, přesto byl obětován pro mužstvo
Přišly ale také momenty, kdy musel Rudolf Vytlačil hráčům oznámit i nepříjemné věci, jako třeba když nečekaně posílal z italského turné domů Vladimíra Kose, který už měl sbaleno do Chile. Přímo v dějišti pak například Václavu Maškovi, který svůj první start na turnaji proti Mexiku proměnil v branku, ale pak už si na mistrovství světa nezahrál.
„Spal jsem na pokoji s Lálou a Pospíchalem. Přišel k nám na pokoj a smál se. My na něj koukali, protože se prohrálo. Klidně říkal, že to bylo prima a dobrý. Pak si mě všiml a říká: ‚Vždyť jsem ti to říkal před zápasem. Proti takovým obráncům, jako byl ten Mexičan, si hrál, to tě učili už ve Spartě. Bylo to bezvadný, ale víš co? Sežral si lógr.‘ Já tomu rozuměl, mělo to znamenat. Hrál si dobře, dal si hned v první minutě gól, ale bohužel se prohrálo a tak už si nezahraješ. A to taky dodržel,“ vzpomíná Mašek a pokračuje:
„Vytlačil byl zvláštní člověk. U nás v ČR ho neměli moc rádi, protože byl z vídeňského prostředí. Měl velké problémy prosadit svoje názory, ale nakonec se z toho vyklubalo, že byl slavný jako nikdo.“
A to i přesto, že obránce Jiří Tichý o něm tvrdí: „Co se týká trenérských vědomostí, tak byl průměrný – spíš lidový trenér. Od každého si nechal něco říci. Nebyl uzavřený. Co se týkalo taktické přípravy, byl Vytlačil velice jednoduchý. Přišel a povídá: ‚Hraješ mi na tohohle, dávej si pozor, má jen jednu nohu, tak ho koukej vytlačit k lajně. Nicméně byl hodně do party.“
Jelínek: Vytlačilo chrápání jsem neslyšel
A udělal všechno, jen aby zajistil svým hráčům potřebné pohodlí, pokud to bylo v jeho silách. Tak jako ve vojenských kasárnách v Santiagu, kde československá výprava bydlela před finále s Brazílií. Vypráví Josef Jelínek:
„Byly to dvoulůžkové pokoje a já na něj dostal právě největšího československého mága. Spal jsem totiž s Vytlačilem. On hodně chrápal a tak nevlezl na pokoj dřív, než když už jsem spal. Pak jsem se ho ptal, tak říkal: ‚No, abych tě svým chrápáním nebudil, musím ti nechat oddych.‘ To jsem koukal.“
Jinak ale trenér Vytlačil svůj kontakt s týmem prakticky nepřerušoval, vynechal dokonce i trenérský kongres, který se v Chile během světového šampionátu konal. „Věnoval jsem se mužstvu a byl bych příliš špatným trenérem, kdybych od týmu odešel a šel na kongres. Radši jsem zůstal u mužstva a myslím si, že se mi to vyplatilo.“
Vyplatila se i samotná účast československých fotbalistů na mistrovství světa. Svaz při plánování chilské výpravy dost šetřil, takže podmínky, za kterých Masopust a kolektiv dokázali vybojovat stříbrné medaile, byly z dnešního pohledu až úsměvně primitivní.
