Seriál o MS v Chile - 3. díl: polní podmínky
Dnes je to přesně padesát let ode dne, kdy v Chile poznamenaném nejsilnějším zemětřesením, co lidstvo pamatuje, začalo sedmé mistrovství světa v kopané. Československo na něm dosáhlo úspěchu, který se od té doby našemu fotbalu nepovedlo zopakovat. Vzpomínání na stříbrné tažení našeho týmu věnujeme v těchto dnech rozsáhlý seriál.
V jeho třetím pokračování si Jan Kaliba všímá, v jak neuvěřitelně skromných podmínkách českoslovenští fotbalisté uspěli. A nebylo to jen dobou. Jiná mužstva měla v Chile pohodlí srovnatelné s dnešním, jenže budoucí vicemistři nuceně najeli na úsporný program.
Jak plyne třeba i z rozhlasové besedy po návratu výpravy z Chile, v Československu mnohé více zajímalo, kolik stála účast fotbalistů na turnaji peněz, než jak mužstvo sportovně uspělo.
„Lidi velmi zajímá, takže byste měli, soudruzi, odpovědět velmi otevřeně, kdo platil pobyt našich fotbalistů na MS? Tak soudruh Uhlíř: ‚Co se týká financí, tak Chile jako organizátor nám hradil pobyt pro 22 osob a sice 15 dolarů denně. Pro ostatní členy výpravy jsme si to museli zaplatit sami. Přitom bych chtěl říci, že nás zájezd prakticky nic nestál. Naopak jsme ze zápasů v Itálii a Uruguayi jsme si finanční prostředky přivezli zpátky.“
Česká fotbalová reprezentace na MS v Chile v 62 přebývala v polních podmínkách
Tajemník Ústředního výboru ČSTV Ludvík Uhlíř měl po návratu čisté svědomí a uspěl při zpovědi pracujícímu lidu, kolik státních peněz reprezentanti za dalekou cestu do Jižní Ameriky i za pobyt na místě utratili.
Úsporná opatření ale pocítili samotní fotbalisté. Jako první Vladimír Kos, který měl být součástí výpravy, ale nakonec ho poslali z Itálie, kde se mužstvo na šampionát připravovalo, domů do Prahy.
Trenér Vytlačil totiž kvůli nepřesvědčivým výkonům týmu v přátelských zápasech na poslední chvíli povolal Andreje Kvašňáka, útočníka, který se zotavoval po zranění kolena, a vedení ČSTV rozhodlo, že výprava se rozšiřovat nebude, takže jeden z původně nominovaných fotbalistů měl smůlu. Volba padla právě na Kose.
„Přestože italská asociace jim nabídla, že to zaplatí, když už tam jsem, abych tam mohl jet. Oni to totiž zdůvodňovali tak, že tam nemůžu jet kvůli penězům. Nepovolili to. A tak mě poslali nazpátek bez letenky.“
Pro Vladimíra Kose skončil tenhle příběh šťastně, díky postupu Čechoslováků ze skupiny mužstvo dodatečně doplnila trojice Kos, Bomba, Schmucker. Tito tři tedy na rozdíl od svých spoluhráčů, kteří odletěli do Chile už před zápasy základní skupiny, nezažili šok věrně popsaný útočníkem Jozefem Štibrányim.
Nezabloudil šofér?
„Vystoupili jsme z letadla a už na nás čekal autobus. Jeli jsme skrz město a všude hotely a rezidence. My pořád jeli a jeli, až jsme dojeli za město. Mysleli jsme si, že jsem zabloudili, ale šofér nás zavezl až dva kilometry za město k takové hoře a tam byl jakýsi motorest. Tam nás vyložili a bydleli jsme tam,“ říká Štibrányi a přidává příměr:
„To je jako, kdybys jel z Prahy třeba do šáreckého lesa. Nebyl to hotel s klimatizací a vším, na co jsme nyní zvyklí.
Ano, Štibrányiho kolega z útoku stříbrného mužstva má pro bydlení československé výpravy přiléhavější označení.
„Byla to hacienda. Jakou jsou u nás na horách chalupy nebo různé chatrče, tak to bylo velké a podobné. Bylo to rekreační středisko tabákového průmyslu. Byly tam pokoje po pěti nebo šesti a kuchyň, společenská místnost. Bylo to navíc v lesích, takže kdybychom chtěli někam jít, tak bychom nemohli. Na trénink museli volat autobus, aby nás odvezl.“
Zelená rokle
Ani před padesáti lety nebyly pro vrcholové fotbalisty takové ubytovací podmínky běžné, a tak se členové souboru trenéra Vytlačila po příjezdu do Zelené rokle, jak se místo jmenovalo, cítili dost konsternovaní.
„Byly tam kovové postele, netekla teplá voda, prostě takové zařízení v horách. V první chvíli jsme to brali jako vtip. Mysleli jsme, že nám to ukážou a pojedeme do hotelu, ale ono to tak nebylo. Byli jsme tam opravdu ubytovaní. Vtipálci říkali, že je to kvůli Duklákům, kteří na vojenské podmínky byli zvyklí. Bylo jich tam hodně, tak aby se cítili jako doma.“
Černý humor Václava Maška se před padesáti lety mísil s upřímnou závistí Jozefa Štibrányiho hráčům ostatních týmů ze skupiny hrané ve Viňa del Mar.
„Španělé bydleli v nádherném hotelu, Brazilci v Hiltonu a my tam v tom. (smích) První dvě noci bylo na ubikaci dost chladno. Úvodní trénink byl na takové dráze, neměli jsme zaplacené ani hřiště. Byl tam jen hoteliér s manželkou a obsluhovaly nás dvě studentky. V hale byl billiár, obrovský krb, křesla, velký divan a gramofon s deskami rockera Billa Haleyho, který nám tam neustále hrál.“
Už před padesáti lety bylo vcelku běžné, že se vrcholové fotbalové týmy hodně zabývaly tím, co budou hráči jíst, jak se budou jídla připravovat a z jakých surovin jejich strava pochází. Československá reprezentace na to šla ryze lidovou cestou. Z rozhlasového archivu promlouvá kouč Rudolf Vytlačil.
„Známe přípravy jiných národních mužstev, které si upravují nebo připravují jídelníček, ale vozí si i své jídlo, vodu a někdy dokonce i kuchaře. Co já jsem na svých hráčích poznal, šla nám chilská kuchyně k duhu. Poupravili jsme si ji jen částečně, dle chuti našich hráčů a byli jsme spokojení. Na sportovních výkonech jsme poznali, že jim to neublížilo.“
Masér Daniel
Kromě kuchaře neměla s sebou československá výprava ani mnohem potřebnějšího člena, totiž maséra, což v dnešní době zní opravdu bizarně. Ale před padesáti lety sháněli Čechoslováci maséra až na místě.
„Měli jsme s sebou studenta, který studoval v Praze a zodpovídal za stravu. Ten nám sehnal Chilana Daniela Pallu. Byl to typický, fousatý, buclatý, černé kudrnaté vlasy a začal nás masírovat. Vytačil povídal, že si ho máme nechat a tak tam s námi bydlel,“ vypráví Jozef Štibrányi, jak přišli v Chile k novému členovi týmu.
Kromě toho všeho si hráči mimo jiné i prali své osobní šaty, starali se o vlastní kopačky a zastávali další práce, na které už tehdy měla některá mužstva vyhrazený personál. Ale i v tomhle případě platí, že není všechno zlato, co se třpytí a právě provizorní podmínky považuje Štibrányi paradoxně za jednu z příčin úspěšného tažení turnajem.
„Podle mě ty podmínky nás stmelily. Neměli jsme co ztratit. Jak se říká, průzkum bojem a tvrdé podmínky jsou lepší, než když máš bazény, sprchy a všeho dost. Byli jsme pořád v pohybu a udělali jsme si dobrou partu.“
A nic na tom nezměnila ani přítomnost spolupracovníků Státní bezpečnosti, kteří v té době pochopitelně nemohli na takovémto zájezdu chybět. O společenských podmínkách, za kterých jeden z největších triumfů československého sportu vznikl, vám budeme vyprávět zítra.
