Seriál o MS v Chile - 8. díl: nejlepší historky pamětníků
Padesát let. To je dlouhá doba, která už uplynula od chvíle, kdy Čechoslováci získali v Chile titul fotbalových vicemistrů světa. Ale skutečně silné či hodně netradiční zážitky zůstanou v paměti pevně zakořeněny.
"Měli jsme možnost se setkat s pokrokovou chilskou zpěvačkou paní Ines Morrenovou, ta nám zazpívala dvě hezké pokrokové písničky o životě chilského lidu. Ta první se jmenuje Mám jeden peníz, ta druhá vypráví o lidech, kteří staví krásné domy v Santiagu a vůbec v Chile, ale sami v nich nebydlí," říkal po návratu reportér Československého rozhlaseu Karel Malina.
Dobové kulisy byly vskutku absurdní. Dokreslují to pokyny, které hráči dostali, než si na cestu do Chile zabalili svá zavazadla. Útočník Václav Mašek má seznam dodnes uchovaný.
"Každý člen výpravy, která bude vybavena jednotně, obdrží na zájezd: dvoje šedé kalhoty, jedno modré sako, jednu sportovní bundu, čtyři košile, rádiovku, dva ručníky, dvě sady dresů, jednu teplákovou soupravu a jeden pár kopaček, ponožky, brašnu, balonový plášť a dvě vázanky," čte Václav Mašek.
"Za tohle jsem si napsal: 'Nikdy jsem nebyl žádný modeman, ale některé z těch věcí, kterými nás vybavily, byly příšerné. Novináři pak napsali, že výprava měla slušivé olympijské oblečky. Dva roky předtím v tom byli naši sportovci na olympiádě. Dnešní mladí sportovci by to na sebe ani nevzali. My tenkrát taky remcali, ale rozhodnutí svazu bylo konečné, a tak jsme si vybírali ve skladech aspoň tak, aby to pasovalo. Zejména rádiovky a balonové pláště byly slušivé,' tady mám poznamenané s několika vykřičníky," pokračuje.
"Když jsme se potkali s výpravou Jugoslávie, přímo jsme jim z očí četli, jak říkali: 'Pro Kristovy rány, tohle taky jede hrát, tihle slušiví fešáci vybavení jednotně?' Nakonec jsme se s nimi setkali v semifinále, tam už to taková sranda nebyla," vzpomíná Mašek.
Kromě výsměchu Jugoslávců čelili Čechoslováci také přehlížení Španělů, svých prvních soupeřů ve skupině. O to větší šok pro obě strany nastal, když dal Jozef Štibrányi výběru trenéra Herrery deset minut před koncem jediný gól zápasu.
"Furt jsem křičel 'Gól, gól, vedeme 1:0!' Když jsme tehdy odcházeli ze hřiště, tak dokonce trenér Herrera roztřískal stoličku, kterou měl pod sebou. Já jsem tam pak seděl a říkal jsem si: 'Dal jsem vůbec ten gól? Jak jsem mohl dát takový gól?' Pořád jsem tomu nevěřil. Šel jsem spát a bál jsem se, že jsem ten gól nedal," prožívá tehdejší emoce Jozef Štibrányi znovu.
Fotbalisté slavili i během turnaje - s demižonem vína
Když se pak on i jeho spoluhráči vzbudili, měli kolem sebe pravou chilskou divočinu. Žádné kavárny nebo golfová odpaliště, jak je zvykem při pobytu současných týmů na velkých turnajích. A tak se trenér Vytlačil staral o krácení dlouhé chvíle po svém.
"Několikrát nás vytáhl nahoru nad Valparaíso. Bylo to asi dva kilometry do kopce k útesu, pod kterým bylo moře. Nahoře ležely klády a balvany a my jsme jako malí kluci, kteří si jdou hrát a hazí kamínky do vody, strkali těmi kládami balvany na kraj útesu, až spadly dolů do moře. Měli jsme z toho strašnou srandu, protože jakmile to spadlo dolů, vystříkl velký gejzír vody. Takhle jsme se bavili," směje se Josef Jelínek.
Z hráčů patřili mezi největší baviče chilské party Svatopluk Pluskal, který se například - dávno před natočením filmu Vrchní, prchni - převlékal za číšníka, nebo Andrej Kvašňák.
Ten zase posílal důvěřivého chilského maséra Daniela Parru, aby v češtině či slovenštině pozdravil, ale místo pozdravu ho naučil neslušnou nadávku na účet některého ze spoluhráčů. Rozverné byly také oslavy a nejen ty závěrečné.
"Když jsme porazili Maďary, tak jsme si pěkně bumbli. Pamatuju si, jak skončil zápas 1:0, vrátili jsme se do našeho střediska a Daniel Parra křičí: 'Chlapci, nástup! Kapitán Novák vás volá, všichni si vezměte pohár.' Přišli jsme na pokoj a tam třicetilitrový demižon dobrého červeného vína, který jsme dostali od nějakého tamního chlápka. Trenér nám to povolil a ještě řekl, že i Láďa Novák si může dát. On byl asketa, on si vážil, kolik může sníst brambor a masa. Zazpívali jsme si Ta naše jedenáctka válí a dvě hodiny jsme popíjeli," vzpomíná Jozef Štibrányi.
Prase s červenou mašlí musel Štibrányi vrátit
Vyprávět umí snad nejlépe z celé chilské party a dokazuje, že nevšední zážitky nekončily ani po návratu.
"Při utkání Slovenského poháru proti Červené hvězdě Bratislava jsme s Jožo Adamcem dostali asi patnáctikilové prasátko s červenou mašlí na krku. Máme dokonce ještě fotky, jak ho držíme. Vyšlo to v novinách, jenže se to nelíbilo jednomu velmi nepříjemnému komunistickému funkcionáři," šátrá v paměti Štibrányi.
"Karel Bacílek se jmenoval, měl dvojnásobnou hlavu, ale mozek jak nehet - totální blb. Rozčílil se, že zemědělské družstvo neplní plán a fotbalistům dává prase, a tak jsme ho museli vrátit. Přijeli si pro něj v policejním autě a táta jim ho musel dát. Pak za mnou přišel předseda družstva a slíbil mi k Vánocům stopadesátikilové. To byly časy!"
Mimochodem, Štibrányiho otec hraje roli také v další historce. Odměnu, kterou jeho syn dostal za stříbro z Chile, totiž investoval do nákupu parket, po kterých vicemistr světa dodnes ve svém domě chodí.
