Seriál o MS v Chile - 9. díl: co dělají stříbrní fotbalisté dnes

Za deset dní uplyne přesně padesát let od slavného finále mistrovství světa 1962 mezi fotbalisty Československa a Brazílie. Na trávníku coby hráči nebo v jeho těsné blízkosti jakožto náhradníci tenkrát pobývali hráči (bylo jich jednadvacet), kteří se nakonec stali vicemistry světa. Devět z nich už hraje nebeskou kopanou. Čím žije těch dalších dvanáct a jak se jim daří, o tom vám sami povědí v předposledním, devátém dílu vzpomínkového seriálu Jana Kaliby na tento sportovní úspěch.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Vídeňan Josef Kadraba vzpomíná na slavné MS i značkou svého vozu | Foto: Václav Tvarůžka

„Usídlili jsme se tady a máme co dělat – máme zahradu, psa, kterého bychom v Praze chovat nemohli, přátele i rodinu. Je nám tady docela dobře, nedovedu si představit, že bych dneska žila třeba v centru Prahy…“

Manželka obránce Jiřího Tichého stojí v domku se zahrádkou ve svém rodném Podivíně nedaleko Břeclavi a ukazuje mi vitrínu slávy svého muže, o kterou se po léta pečlivě stará.

Podobně to funguje u manželů Štibrányiových. Také oni mají v Križovanech u Trnavy domek s velkou zahradou. Vicemistr světa Jozef Štibrányi tam pěstuje ovoce a zeleninu a jeho oblíbenou kratochvílí je přátelsky škádlit manželku, která mu pomohla přestát rakovinu. Takhle šprýmují v bytě pro hosty.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Kaliba zmapoval, jak žijí účastníci MS v Chile 1962 dnes

„Tady by se nebydlelo dobře,“ říká své ženě Jozef Štibrányi.

„Tak to tě sem asi vyženu a budeš tady,“ odpovídá s úsměvem manželka.

„No ale co, dám si sem televizor a co mi bude chybět?“ provokuje dál Jozef Štibrányi.

„Tak proč tu už dávno nejsi?“ popichuje ho jeho žena.

„Beze mě bys tam sešla, prosím tě,“ usmívá se Jozef Štibrányi a bere do ruky bendžo, na které si sem tam zahraje.

„Jéje, je to rozladěné, hrál jsem na to jako divoch a rozbila se mi kobylka. Ale není to rekvizita, hraje to božsky! Jen bych to musel naladit… Jinak žijeme běžným životem, oba jsme v důchodu a o všechno se dělíme.“

Medaile Scherera k nenalezení a Kadrabův aktivní život

Do třetice venkovské prostředí a do třetice žena, která pečuje o metály vydobyté bývalým fotbalistou, se kterým léta žije. Adolf Scherer se ve francouzské emigraci podruhé oženil, s lékařkou, kterou si teď doma v Saint Gilles nedaleko Marseille dobírá za to, že neznámo kam schovala jeho medaili z Chile.

„Já se snad rozvedu! Říká, že ji vzala a někam schovala, ale že neví kam… Během kariéry jsem toho tolik prožil, a to se týká i žen! V Košicích to byla taková blondýna…,“ tropí si šprýmy Adolf Scherer.

Podobná pohoda vládne i v domově druhého z emigrantů mezi chilskými hrdiny. Josefu Kadrabovi je 78 let, ale stále pravidelně hraje tenis a každý pátek ve Vídni navštěvuje srazy bývalých hráčů Rapidu, ačkoli sám za tenhle klub nikdy nehrál. Když se potkáme, nasedne do auta s vídeňskou poznávací značkou Chile 2.

Adolf Scherer na Azurovém pobřeží vypráví o fotbalové senzaci z Montpellieru | Foto: Václav Tvarůžka

„Tehdy to stálo asi dva tisíce šilinků, a muselo to mít maximálně šest písmen. Takže je štěstí, že se nehrálo třeba v Argentině, to by bylo blbý,“ směje se Josef Kadraba.

Vcházíme do útrob Hanappiho stadionu, sejdeme několik schůdků a už vidíme připravené stoly a slyšíme němčinu, která se ozývá ze sálu.

„Já osobně nechodím nikam do hospod, to není pro mě ani pro manželku. Tady se setkávají sportovci, jsou tu třeba dva, se kterými hraju tenis. Hodně je tu už starých sportovců, většinou to umírá…“

Adamec nekouří, Kos se potýká s vážnými zdravotními problémy

Všem účastníkům světového šampionátu v Chile už je více než 70 let. Benjamínek Jozef Adamec oslavil tohle jubileum začátkem letošního roku. Krátce předtím pochoval manželku, a veselé období to pro něj tedy nebylo. Ale stejně jako většina jeho kamarádů vicemistrů světa umí překonávat obtíže tak, jak je mu po celý život vlastní - pohybem na hřišti i v kolektivu a vůbec zdravým životním stylem.

„V první řadě díkybohu nekouřím, to bych doporučil nejen sportovcům, ale všem lidem. Mladí lidé si tím zbytečně kazí zdraví. Mám i dobrou stravu, jen tak něco nesním. Máme tu dobrou partu, skoro celý rok se něco oslavuje, tak se navzájem zveme. A každý čtvrtek hrajeme hodinu bez přestávky, pak si jdeme někam sednout a dáme si třeba víno, to mám rád.“

Ne všem pochopitelně zdraví slouží tak, jak by si přáli. Potíže mají například Jan Lála nebo Vladimír Kos. Pro toho znamenal nedávný druhý infarkt jeden z menších zdravotních problémů.

„Nebudu brečet, jsem strašně rád, že jsem se dožil takhle vysokého věku – i s těmi bolestmi, které mám už pět nebo deset let. Mám ověřené, že ani na Západě není neuropatie léčitelná, a někdy je to horší než rakovina. Můj táta na to umřel. Já byl sportovec, ale už nemám žádné svaly a nohy dole takhle tenké… Jednou mi je uříznou, to se cukrovkářům dělá, protože vám začne hnisat rána, kterou nezahojíte. Předpověď je hrozná, ale snažím se na to nemyslet. Celý život jsem si představoval, že bych chtěl umřít buď na ženský, nebo na fotbalovém hřišti, z toho jsem si aspoň mohl dělat srandu…“

O soukromí okradený Masopust se těší na klid

Slavné ‚chilany‘ spojuje, že nežehrají na to, v jaké době svého úspěchu dosáhli a že je společnost nedocenila. Hráli vrcholový fotbal, ale rozhodně se na celý život nezabezpečili jako dnešní profesionálové. Ovšem prožili mnohem civilnější a oproti obletovaným hvězdám dneška svým způsobem svobodnější život. Mají vesměs pocit, že ho smysluplně naplnili, a padesát let starý úspěch v tom hraje dost podstatnou roli.

„Vytvořili jsme si tam velmi přátelské prostředí, nemůžeme na to zapomenout,“ říká za všechny spoluhráče nejstarší žijící účastník památného šampionátu Josef Masopust.

Pro úplnost povězme, že aktivním životem žijí v Praze Josef Jelínek a Václav Mašek a Bratislavana Tituse Buberníka zastihnete třeba u kávy na setkáních bývalých hráčů tamní Červené hvězdy. Pavol Molnár se nejvíce ze všech uzavírá před světem a navíc čas od času cestuje za dcerou do Severní Ameriky, kde je i právě teď.

Josef Masopust před svou sochou na Julisce | Foto: ČTK

Ovšem je to zmíněný Josef Masopust, na jehož osobu je chilský úspěch často zužován. A jemu jedinému také do značné míry ukradl soukromí.

„Nezastavím se, každý si chce promluvit nebo něco zaznamenat. Když to jde, žiju s radostí na chalupě, ale velmi často jsem odvolán na nějakou akci, kterých je samozřejmě hodně. Ale když jsou to takovéhle příležitosti, nerad odmítám. Tímhle se to už asi uzavře a budu mít klid, pak už mě nikdo nebude potřebovat, nebudu mít co sdělit. Snad budu mít po Brazílii klid.“

Jak Josef Masopust naznačil, jedním ze srazů vicemistrů světa po 50 letech bude ten v Sao Paulu na pozvání brazilské strany, která slaví půl století od zisku světového prvenství. Ve vysílání Českého rozhlasu vám za dva týdny nabídneme svědectví přímo z místa.

Náš desetidílný seriál ale uzavřeme už zítra. Při rekonstrukci finálového utkání si položíme otázku, jaké detaily vlastně rozhodly o tom, že se Československo nestalo mistrem světa.

Jan Kaliba, Tereza Jelínková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme