Seriál o MS v Chile, 5. díl: hvězdy držené režimem na uzdě

Fotbaloví reprezentanti, kteří se chystají na blížící se mistrovství Evropy, vědí, že je to pro ně velká šance. Právě na takovémto turnaji si totiž mohou nejsnáze vydobýt fotbalově atraktivní a finančně lukrativní zahraniční angažmá. Finalisté mistrovství světa 1962 v Chile, o kterých je i dnešní pátý díl našeho seriálu, před padesáti lety tuhle možnost rozhodně neměli.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Adolf Scherer emigroval do Francie a žije v městečku St. Gilles u Nimes, na hřiště to má kousek | Foto: Václav Tvarůžka

Zájem zahraničních klubů o československé hráče se bral jako nemístné obtěžování, div ne drzost. Tehdejší přístup k odchodům sportovců do zahraničí pěkně vystihuje pasáž rozhlasové besedy po příjezdu stříbrného týmu z Jižní Ameriky.

„Lidé opravdu pečlivě sledovali vaše výkony a uznávají je, říkají, že vaše výkony jistě neušly pozornosti tamějších lanařů a je tady dotaz, zda byly pokusy některého z vás přetáhnout do některého z tamějších profesionálních klubů. Co vy hráči na to? Trenér Vytlačil se směje… Máte s tímto nějaké zkušenosti, nebo jste měli po této stránce pokoj?“ ptal se moderátor.

„Všeobecně se dá říct, že byl celkem pokoj. Pokusy byly, ale nikdy nikdo nepřišel s konkrétní věcí. Já se domnívám, že kdyby někdo přišel za hráči, oni sami by s ním vyběhli,“ smál se trenér Vytlačil.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Kaliba připravil další díl seriálu o fotbalovém mistrovství světa v Chile 1962

„To je myslím v pořádku. Teď jsou tu konkrétní dotazy… Ale soudruh Uhlíř k tomu ještě chce něco dodat,“ předává moderátor slovo dál tajemníkovi Ústředního výboru ČSTV.

„Chtěl jsem jen říct, že když jsme hráli třeba v Itálii, byly tam i konkrétní návrhy na některé hráče – konkrétně na Schrojfa, na soudruha Masopusta. My jsme řekli, že v první řadě je to věc hráčů a ti vědí, co odpovědět, protože vědí, jaký markantní rozdíl je v kapitalistickém světě.“

Nesrovnatelné výdělky a kamufláž se zaměstnáním

Ovšem hráči zákaz odcházet za výdělkem a zážitky do zahraničí vnímali pochopitelně jinak. Ze zájezdů totiž moc dobře věděli, že v kapitalistickém táboře může být fotbalista skutečným profesionálem zaměstnaným v klubu a z výdělků se dovede zajistit na celý život. Dokazují to slova Jozefa Štibrányiho.

„Také jsem mohl být multimilionář, všichni jsme mohli být během jediného dne na Západě, ale nebylo nám to umožněno. Prakticky jsme tu byli amatérský sport. A víte, že všechno, co bylo na Západě, bylo označováno za prohnilý kapitalismus,“ vzpomíná Jozef Štibrányi.

„Když jsem začal hrát ligu, měli jsme za vítězství dvě stě korun, z toho dvacet byla daň, takže když jsme porazili Duklu Praha, dostal jsem sto osmdesát korun. Sedm set korun bylo kalorické na měsíc, takže když jsme za měsíc vyhráli čtyři zápasy, měli jsme dohromady tak patnáct set korun. Já jsem tehdy jako student vydělal tímto dvakrát tolik než můj otec. A když jsem dostal první prémie, moje matka si myslela, že to není možné, že to musím jít vrátit, ptala se, kde jsem vzal tolik peněz.“

Fotbalisté museli být tenkrát oficiálně vedeni jako zaměstnanci podniků, ke kterým byly jejich kluby přidružené, vysvětluje Václav Mašek.

„Hráči byli tehdy něco jako poloprofesionálové, byla to taková kamufláž. Byli vedení třeba v ČKD, kde měli každý svoje místo, dostávali plat, do práce nechodili, ale ta doba jim byla refundována. Takž se vlastně zabývali fotbalem, ale byli i zaměstnanci. Dělalo to zlou krev, to můžu potvrdit, vím, jak se k tomu stavěli normální lidé.“

Vicemistr světa z Chile Jozef Štibrányi se ženou | Foto: Václav Tvarůžka

Ovšem hráči některých klubů - například pražských Bohemians - nebyli v té době v podnicích zaměstnaní jenom naoko, ale skutečně chodili do práce a třeba na zahraniční zájezdy si museli brát dovolenou nebo neplacené volno.

Týkalo se to třeba Vladimíra Kose, záložníka, který na poslední chvíli vypadl z nominace, potom přiletěl do Chile dodatečně a paradoxně nemá ani jeden reprezentační start. Sice také poznal díky fotbalu kus světa, který běžným Čechoslovákům zůstával v té době utajený, jenže tyto cestovatelsky atraktivní fotbalové zájezdy měly své mouchy.

„Když jsme někde byli, moji známí říkali, jak se mám, že jsem třikrát za rok v Paříži, a že musím být v balíku. A když jsem otevřel kufr nebo tašku, a tam bylo pro manželku jedno tričko a pro holku dvě, nikdo tomu nechtěl věřit. Ale my jsme nešli ani do biografu! Na Západě jsme akorát hráli na pokoji karty a šli jsme se tak někam projít. Ale ano, líbilo se nám to, hráli jsme to i za ty peníze.“

Povolený odchod do zahraničí

Někteří fotbalisté nakonec přičichli i k větším penězům. Režim později dovolil aspoň zasloužilým reprezentantům odcházet za hranice v pokročilejším fotbalovém věku přes společnost Pragosport.

A vicemistři světa z Chile dostali po více než pěti letech od stříbrného úspěchu tuhle možnost, ještě než byla pro odchod určena věková hranice třiceti let. Jenže třeba Josefa Masopusta zastihla tahle šance až na sklonku kariéry a do Belgie mířil v sedmatřiceti letech. Větší štěstí měl Josef Jelínek. Do nizozemského Deventeru přestoupil v devětadvaceti.

„Hráči tam taky nebrali nijak velké peníze, ale nějaká koruna to byla. Platil jsem tam ale daně a pak jsem je platil ještě tady, takže z jednoho výdělku se platila dvojí daň. Zaplaťpánbů, že jsem nebyl ve straně, kam mě lákali, ale třeba Pepík Masopust platil ještě k tomu stranickou známku. Odevzdávalo se to ve valutě.“

Pocítil to také Adolf Scherer, nejlepší střelec národního týmu na šampionátu v Chile a jeden ze dvou pozdějších emigrantů. Vyzkoušel si totiž angažmá ve Francii, kam se později vrátil nelegálně a u města Nimes nedaleko Azurového pobřeží žije už čtyřicet let.

Slovenský Francouz Adolf Scherer, nejlepší střelec ČSSR na MS v Chile | Foto: Václav Tvarůžka

"Ano, byl jsem jedním z prvních československých fotbalistů, které pustili do zahraničí, na Západ. Tehdy byl prezidentem Dubček, šel jsem do Nimes." V zahraničí zůstal a nakonec ho vymazali ze všech kronik a málem i ze všech fotografií. Adolf Scherer vzpomíná:

„Když mi skončila ve Francii smlouva, vrátil jsem se do Martina, kde jsem hrával druhou ligu. To pro mě byl nezvyk, ráno v šest jsem musel do práce, od desíti do dvanácti jsme trénovali, pak jsem šel zase do tří do práce. Na to jsem nebyl zvyklý. Ve Francii jsem pak poznal svoji ženu a vrátil jsem se tam, to bylo strašné, když se říkalo, že nejlepší střelec československého mužstva utekl do zahraničí. Šestnáct let jsem se nemohl vrátit domů, můj otec během té doby zemřel a já jsem nedostal ani vízum, abych mu mohl na pohřeb.“

Jako první z vicemistrů světa emigroval Josef Kadraba do Rakouska, toho dokonce v Československu i s manželkou odsoudili v nepřítomnosti, takže ani on se do vlasti dlouhá léta nepodíval. Jeho příběh, ale i mnohé další zajímavosti, vám přineseme zase příští týden v pěti dalších dílech našeho seriálu.

Jan Kaliba, Tereza Jelínková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme