Svět ji nezná, pro nás je nejpopulárnější historickou listinou – Zlatá bula sicilská
Je jí 800 let, schovává se v krytu a denní světlo spatří jen výjimečně - Zlatá bula sicilská. Dokument, který patří k nejznámějším českým archiváliím, je pečlivě uschován v bunkru Národního archivu. Zlatou bulu, což je vlastně soubor tří navzájem provázaných listin, vydal 26. září 1212 sicilský král Fridrich II. připomeňte si s námi její příběh.
Slova slavnostního hymnu se rozléhají bazilikou sv. Víta v Praze, korunovace českého krále vrcholí a zvony kostela do široka a daleka oznamují tuto radostnou novinu.
Jako první český panovník dosáhl královské pocty Vratislav II. v roce 1085 a o rok později získal právě ve svatovítském chrámu i církevní pomazání.
Na potvrzení dědičného titulu však čeští vládci museli čekat ještě dalších více než sto let a definitivně ho zajistil až mladičký panovník z daleké Sicílie, Fridrich II. v roce 1212.
„Čechy, české země jsou povýšeny na království a českému panovníkovi náleží titul krále," říká Josef Žemlička z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
V této souvislosti ale upozorňuje na mylný výklad, který se občas objevuje i ve školách:
„V učebnicích se občas objevuje, že v roce 1212 se Čechy stávají dědičným královstvím. Není to tak. Dědičné království bylo stvrzeno ze strany Říše v roce 1198 a Zlatá bula sicilská to potvrzuje."
Význam Zlaté buly však tato skutečnost nijak nesnižuje.
„Je tam i pasáž o volbě. Kdokoli bude v Čechách zvolen králem, bude v Říši potvrzen, říšský panovník do toho nebude nijak zasahovat. Kohokoli mu pošlou, tomu udělí královské atributy," vykládá profesor Žemlička.
Důležitou součástí listiny je potvrzení nedělitelnosti, resp. celistvosti Českého státu, tedy jeho nedotknutelnost a suverenita. Dále výsada jmenovat pražské a olomoucké biskupy, kteří do té doby museli být vysvěceni mohučským arcibiskupem a investituru získat od římského krále či císaře, a také další dvě privilegia.
Čeští panovníci měli navštěvovat římské sněmy jenom tehdy, pokud se konaly v Bamberku, v Merseburgu, nebo v Norimberku. K žádným jiným nemusel vyjíždět.
Poslední bod se týkal korunovačních jízd římských králů a císařů. „Český panovník měl za povinnost buď vyslat 300 jízdních bojovníků, nebo se vyplatit 300 hřivnami stříbra," dodává Josef Žemlička.
Veřejný porod
Vydání naší nejznámější listiny ale předcházela dosti trnitá, ovšem velmi dobrodružná cesta, která začala už samotným narozením Fridricha II. za vskutku velmi neobvyklých podmínek.
„Jeho rodiče, normanská princezna Konstancie a římský císař Jindřich VI., uzavřeli sňatek v Miláně v roce 1186. Ovšem trvalo dlouhých 9 let, než Konstancie otěhotněla. Navíc jí bylo už čtyřicet, a tak se okamžitě vyrojilo mnoho pověstí a pochybností, jako že je příliš stará nebo že její muž je neplodný," vypráví archivářka z města Jesi.
„Proto svého syna, pozdějšího krále a císaře, porodila cestou na jih, v městě Jesi, a to veřejně ve velkém stanu na dnešním náměstí Fridricha II. Aby vyvrátila všechny lži a pomluvy, kojila ho před zraky všech lidí, aby tak dokázala, že je skutečným potomkem a dědicem Jindřicha VI.," dodává archivářka.
V každém případě spatřil světlo tohoto světa budoucí král sicilský, německý i jeruzalémský, který se stal jedním z nejmocnějších a nejuznávanějších vládců v Evropě vůbec. A také nejbohatších.
„Fridrich II. měl strategickou vizi díky vzdělání, které se mu dostalo. Studoval dějiny Řecka, Říma, Byzance, Persie i Arabů, učil se o Alexandru Velikém a seznamoval se s dílem Aristotela či Platóna. Mluvil šesti jazyky a dozvídal se, jak nejlépe vládnout, tedy ve společnosti postavené na jasných zákonech a jejich dodržování," vysvětluje ředitel Ústavu středověkých studií na Sicílii, profesor Alessandro Musco.
Fridrich II. získával dovednosti na normanském dvoře v Palermu, které bylo nejen jeho sídelním městem, ale také se stalo kosmopolitním centrem celého Středomoří.
„Ze všech míst a dochovaných svědectví, které o Fridrichovi II. máme, právě Normanský palác v Palermu symbolizoval jeho snahu o obnovení původní antické Říši římské. Tam se prolíná, a nejen kulturní svět křesťanský, byzantský a arabský," připojuje své hodnocení generální ředitel Nadace Fridricha II. se sídlem v Palermu Lelio Cusimano.
Manželské složitosti
Sláva a moc ovšem Fridrichovi II. nespadla do klína, ale musel si ji těžce vybojovat. A pomohlo mu i štěstí. O římskou korunu se totiž na přelomu 12. a 13. století střetly dva tábory, na jedné straně štaufský a proti nim welfský v čele s Otou IV.
Mezi nimi pak notně lavíroval český panovník Přemysl Otakar I. Nutno říci, že za jeho, řekněme přelétavou, podporou jednomu či druhému, hledejme - jak už to často bývá – ženu.
„Přemysl Otakar I. v těchto bojích několikrát změnil pozici. Od jednoho získal královský titul, pak od druhého královský titul. Přičítá se mu vypočítavost. Ale on byl do toho hnán svými manželskými složitostmi,“ prozrazuje profesor Žemlička a pokračuje:
„Nejprve si za manželku bral Adletu Míšeňskou, se kterou se rozvedl. Adleta Míšeňská byla sestra míšeňského markraběte, takže tam kde v bojích stál míšeňský markrabě, nemohl být český král. A opačně.“
Přemysl Otakar I. se tedy nakonec přiklonil k ještě nezletilému mladíkovi, kterého jeden z kronikářů nazval holobrádkem z Apulie.
Jen lokální vůdce
Když ale Fridrich II. nakonec překročil Alpy a vydal se do německých částí Říše, získal rychle převahu. A při zastávce v Basileji vydal Zlatou bulu sicilskou, kterou odměnil Přemyslovu podporu.
Ředitel Ústavu středověkých studií v Palermu, profesor Musco však v této souvislosti význam českého vladaře snižuje, dokonce o něm mluví jen jako o „lokálním vůdci“.
„Je pochopitelné, že Přemysl Otakar I. hledal přízeň Fridricha II., aby garantoval jeho postavení. A to samé chtěli od císaře mnozí další, málo významní a důležití vládci. Jejich velikost lze přirovnat k bonsaji, byly pouhými kapkami v moři,“ uchyluje se k netradičnímu srovnání Musco.
Přesto, jak podotýká, získání Zlaté buly skutečně zvýšilo prestiž českého panovníka na mezinárodním poli:
„Zlatá bula byla pro Čechy určitě klíčová. Potvrzovala suverenitu jejich krále Přemysla Otakara I., díky ní se stal osobním spojencem Fridricha II. a zvýšila i prestiž Přemyslovců v Říši.“
Dochází tedy ke sblížení obou králů a dokonce i ke spříznění Přemyslovců se Štaufy, a to díky sňatku Přemyslova syna, pozdějšího Václava I., s dcerou Fridrichova strýce.
Na obzoru navíc byla i svatba dcery českého krále Anežky s Fridrichovým synem Jindřichem. Osud ale chtěl jinak, resp. někdo nepřející mu pomohl.
„Říká se, že z toho sňatku sešlo intrikou rakouského vévody Leopolda VI., kterému se podařilo za manželku mladého Jindřicha dceru Markétu Babenberskou.“
„S touto Markétou Babenberskou, která způsobila, že se Anežka obrátila k duchovnímu životu, se setkáváme ještě po mnoha desetiletích, kdy pochovala svého manžela. Stává se o mnoho starší manželkou Přemysla Otakara II., který si její rukou dopomáhá k babenberskému dědictví, tedy k Rakousku a ke Štýrsku,“ rozplétá zamotanou historii Josef Žemlička.
Karel IV. a jeho pojistka
Skutečnou jistotou tak zůstává samotná Zlatá bula sicilská, kterou v polovině 14. století slavnostně potvrdil i Karel IV. Mimochodem ve stejný den, kdy založil i Karlovu univerzitu - 7. dubna 1348.
„Karlova listina je úžasná v tom, že celá původní listina Fridricha II. je v ní inzerována. To znamená, že je v ní celá opsána. Ale vzápětí Karel vysvětlil, proč je zpečetěna jenom bulou sicilského krále,“ říká Lenka Bobková z katedry historie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Jak ale podotýká, Karel IV. připojil ještě vlastní text, kterým tak trošku myslel i na vlastní rodinu a budoucnost:
„Karel, kterému tehdy bylo 32 let, neměl dosud syna, takže svým způsobem tam byla řešena otázka budoucího dědictví v rodě. Narozdíl od Zlaté buly sicilské zdůraznil, že je tady možný nárok jistý dědičný nárok dcer, což máme poprvé listinně potvrzeno.“
Důležité listiny spolu s korunovačními klenoty a dalšími částmi národního pokladu pak ještě za Karla IV. putovaly na hrad Karlštejn a byly pečlivě střeženy i v následujících stoletích.
Nejmodernější archiv
Po vzniku Československa v roce 1918 se všechny dokumenty přestěhovaly do podzemního trezoru Státního archivu.
Kvůli nevhodným podmínkám, zejména vysoké vlhkosti, byl ale na konci 80. let minulého století vybudován zcela nový bunkr, kde jsou listiny, včetně Zlaté buly sicilské, uloženy dodnes.
„Plánován byl 1987 – 1988, v roce ’89 byl vybudován. V květnu 1990 archiv otevíral tehdejší prezident Václav Havel. Nutno konstatovat, že to je snad nejmodernější archivní trezor v Evropě i ve Spojených státech,“ říká Denko Čumlivski, správce Archivu České koruny, kterému v rukou chrastí sady tří klíčů, kterými postupně otevírá celkem čtvery pancéřové dveře.
Zlatá bula sicilská se při příležitosti 800. výročí vzniku představí veřejnosti
Číst článek
A za těmi posledními se skrývá bohatství nevyčíslitelné hodnoty.
„Je to jeden z málo zachovalých středověkých státních archivů, takže to je takový archivní poklad – nejvýznamnější archivní fond starých českých dějin. Od roku 1988 národní kulturní památka.“
Zlatá bula sicilská by přežila i atomový výbuch
Číst článek
„Vzhledem k tomu, že všechny ostatní kulturní památky vyhlásilo ministerstvo kultury, a tuto jedinou, tj. Archiv České koruny, ministerstvo vnitra. Takže ani užší kulturní veřejnost neví o tom, že existuje národní kulturní památka Archiv České koruny,“ vysvětluje Čumlivski zatímco se procházíme mezi stovkami listin zaznamenávajícími naše nejvýznamnější dějinné události od roku 1158, kdy český kníže Vladislav získal právo nosit při slavnostních příležitostech královskou čelenku.
„Korunovační klenoty a archiv korunní tvořily ve středověku jeden celek státního pokladu. Takže to jsou dvě části jednoho původního středověkého celku, uložené od doby Karla IV. v katedrále sv. Víta při hrobu sv. Václava, později na Karlštejně,“ vykládá správce Archivu České koruny.
Listiny na ‚ramínkách‘
Většina z více jak 2,5 tisíce dokumentů je pak v pečlivě střeženém bunkru, kde se udržuje stálá teplota 15 stupňů Celsia a 55% vlhkost, zavěšena na ramínku.
„Listiny jsou uloženy tzv. buitenovým ukládacím systémem. My jsme ho koupili v roce 1985 v Kolíně nad Rýnem u firmy Horzig. Bylo to sem přivezeno, listiny korunního archivu byly konzervovány a rekonzervovány a v rozložené podobě potom umisťovány do speciálních pouzder,“ popisuje Čumlivski a pokračuje:
„Nahoře je lišta z umělé hmoty. Vlastní pouzdro je tvořeno fólií typu melinex. Z obou stran je to otevřené. Toto uložení vyžaduje relativně bezprašný prostor a regulované mikroklima.“
„Ta listina si tam odpočívá. Je rozložená, zachycena nahoře jenom lehce do držáku. Její pečeť spočívá na misce, která je zachycena na vnitřní straně fólie. Čili listinu nic netíží,“ líčí Denko Čumlivski
Stejným způsobem je uchovávána i Zlatá bula sicilská.
Terminus technicus
Fredericus divina favente clementia Romanorum imperator electus et semper augustus…, tedy Fridrich, z Boží milosti římský císař vyvolený, vždy rozmnožitel říše, král sicilský… těmito slovy začíná latinský text na pergamenu, ke kterému je pak stužkou z červeného hedvábí, už notně vybledlou, připojena zlatá pečeť.
Z ryzího zlata ovšem není.
„Je to slitina zlata s stříbra, které se v antice říkalo elektron. Z jedné strany je panovník v majestátu a intitulace Fridrichova jako král sicilský, kníže Apulský. Z druhé strany je hrad symbolizující obojí Sicílie a je tam opis Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus vládne,“ prozrazuje správce archivu.
Samotný název listiny vycházející z pečeti a královského titulu Fridricha II. sicilského je ovšem mnohem mladší:
„Tak to nazývají historici zhruba od začátku 20. století. Je to spíše pro české prostředí. Kdybyste se zeptal někoho v Rakousku, ve Francii, v Německu a řekl mu Zlatá bula sicilská, tak nebude vědět. To je prostě náš terminus technicus, kterým označujeme TU listinu z roku 1212,“ vysvětluje historik Josef Žemlička.
Navíc onoho 26. září 1212 vydal král Fridrich II. nikoli jednu, ale hned tři Zlaté buly.
Význam Zlaté buly sicilské rozebral ve vysílání Radiožurnálu profesor Josef Žemlička, vedoucí oddělení dějin středověku v Historickém ústavu České akademie věd
„V té první Fridrich II., designovaný císař, daroval Přemyslovi Otakarovi řadu statků na západním pomezí, dnes bychom řekli, že je to zhruba v Horní Falci, v Plíseňsku, v Oktlandu, náležel tam i Donín za českými hranicemi,“ upřesňuje Žemlička a pokračuje:
„Druhá listina byla určena Přemyslovu bratru Vladislavovi Jindřichovi, který byl markrabětem moravským, a tam mu daroval Mocrant et Mocrant, jak se v té listině přímo říká. A dodnes není shody, co to vlastně znamená.“
V každém případě zůstává Zlatá bula naší nejznámější a nejpopulárnější archiválií.
„Zlatá bula je nejpopulárnější archivní dokument a buďme rádi že prostřednictvím tohoto dokumentu si lidé uvědomují, že také existují nějaké archivy, které pečují o ohromné informační bohatství, o rozsáhlé fondy, bez kterých by nebylo možné poznávat minulost českého státu,“ dodává správce Archivu české koruny Denko Čumlivski.
