Ve Rwandě budují 20 let po genocidě zemi bez předsudků. Ale nezapomínají

Genocida ve Rwandě v roce 1994, při kterých zahynul milion lidí, šokovala celý svět. Dodnes mnozí jen těžko mohou uvěřit, jak daleko může dojít etnická nenávist, v tomto případě mezi kmeny Hutuů a Tutsiů. Dvě desetiletí po krvavých masakrech ale obě etnika budují zemi bez předsudků a právě dnes si připomínají konec genocidy. Na prožitá utrpení ale zejména Tutsiové, které Hutuové cíleně vraždili, nezapomínají.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nyamata - malí školáci, z nichž mnozí nemají prarodiče

Nyamata - malí školáci, z nichž mnozí nemají prarodiče | Foto: Robert Mikoláš

Třicetiletý León Pierre Muberuka otevírá železné dveře od bývalého kostela v obci Nyamata. Nejprve ty nové, pak ty staré, původní, v nichž dodnes zeje obří díra.

„V dubnu 1994 hledalo mnoho křesťanů úkryt v kostele, který považovali za bezpečný. Před vládními vojáky se ještě zamkli, ti ale použili granát a dostali se dovnitř. Během několika hodin Hutuové povraždili 10 800 Tutsiů. Většinu postříleli, ostatní pak dobyli mačetami,“ vzpomíná na hrůzné okamžiky León, kterému tehdy bylo pouhých 11 let.

Vcházím do ponurého chrámu Páně, kde kněz pravidelně kázal o lásce k bližnímu. Až do osudného 15. dubna 1994. V lavicích už nesedí žádní věřící, přesto zůstávají zcela plné.

Přehrát

00:00 / 00:00

Reportáž ze Rwandy, která si připomíná 20 let od krvavé genocidy, natočil Robert Mikoláš

Všude kolem mne se totiž nachází haldy oblečení, které zavraždění muži, ženy i děti měli na sobě. Prach na oděvech smíšený s krví, na vše shůry hledí Panna Marie. Prožité hrůzy přímo křičí z cihlových zdí kostela, ve kterém přesto panuje naprosté ticho.

Krátce na to se ale ozve dětský smích. Přichází z mateřské školky stojící hned naproti. Smrt i život na jednom místě.

Vycházím ven a spatřím malé holky a kluky, jak si hrají a čekají na rodiče. Dědečky a babičky prakticky nikdo z nich nemá, nikdo z nich také netuší, co se tu dělo. Jejich starší sourozenci to ovšem vědí.

„Ano, snažíme se je učit o tom, jak zlá genocida byla. O tom, co se stalo, jak špatné je řídit se nenávistnou ideologií. A mluvíme s nimi o jednotě, o usmíření,“ říká mi učitel ze základní školy, stojící také hned vedle bývalého kostela.

Nyamata - hromady oblečení zavražděných v kostele | Foto: Robert Mikoláš

A právě v tomto duchu se současná vláda snaží o rozvoj země, kde 60% obyvatel tvoří lidé ve věku 14 - 24 let. Země, jejímž vzorem je Singapur, i proto je v současnosti zřejmě nejčistší v celé Africe. Nejdůležitější ovšem je, že sami Rwanďané už odmítají dělení na jednotlivá etnika.

„Teď jsme jen Rwanďané, nikdo se nezajímá o to, zda jste příslušníkem kmene Tutsiů nebo Hutuů. Všichni máme jediný zájem a cíl: vybudovat fungující a prosperující Rwandu,“ dodává León Pierre Muberuka.

Robert Mikoláš, Tereza Jelínková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme