Z Rigy prchla před Sověty. Po návratu Vikeová-Freibergová přivedla vlast do EU i NATO

Madeleine Albrightovou a Henryho Kissingera nespojuje jen to, že byli ministry zahraničí Spojených států. Oba mají také za sebou minulost uprchlíků, kterým se podařilo prosadit v nové zemi a zapsat se do učebnic dějepisu. Podobný je i životní příběh bývalé lotyšské prezidentky Vairy Vikeové-Freibergové, úspěšné vědkyně za oceánem, která nakonec přivedla svou původní vlast do Evropské unie a NATO.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Sovětská armáda v roce 1940 obsadila lotyšskou Rigu | Foto: PD-RUSSIA

„Moje máma vyprala záclony a ubrus a prostřela stůl jako na Nový rok. Položila tam bibli a krajíc chleba, jako to vždycky na Nový rok dělala, v naději, že bychom se mohli vrátit zpátky. Tušila ale, že se to nejspíš nestane. Říkala proto, že aspoň rodina, která přijde místo nás, bude mít uklizený byt," vybavuje si dodnes bývalá lotyšská prezidenta den, kdy s rodinou jako sedmiletá odešla z rodné Rigy. Psal se konec roku 1944 a její rodina prchala před sovětskou okupací Lotyšska.

„Moje matka říkala, že nechce žít v komunistickém systému, který je plný lží a potlačuje svobodu lidí," vysvětluje Vaira Vikeová-Freibergová. Její první cesta jako uprchlice vedla do severního Německa, kde na vlastní kůži zakusila život v uprchlických táborech.

„Nejhorší byly první tři týdny. Uprostřed zimy jsme pluli z Lotyšska do Německa lodí. Ve druhém uprchlickém táboře, do kterého jsme tam dostali, zemřela moje malá sestra na zápal plic. Dodneška je pro mě hrozně bolestivé na to vzpomínat," líčí. V Německu ale její putování neskončilo. Její rodina se po skončení války přesunula do Maroka. Dospívající Vaira tehdy okusila i další strasti života uprchlíka.

„Byla jsem tenkrát často nemocná. Nemocná jsem přijela i do Maroka. Z uprchlického tábora v Německu jsem si přivezla zánět nosohltanu, který přerostl do traumatické horečky. A ta může být i smrtelná. Já jsem ale měla štěstí. Dostali jsme se do Casablanky, kde mi dali velké dávky aspirinu. Díky tomu jsem tuto vážnou nemoc přežila, zatímco moje sestřička umřela na obyčejný zápal plic."

Domov našla v Montrealu, o desíty let později

Pocitu, že je uprchlicí, se prý zbavila až o desítky let později, kdy se přestěhovala do Kanady, kde se stala uznávanou psycholožkou.

„Byla jsem tenkrát v Evropě na nějaké vědecké konferenci, a když jsem se letadlem vracela do Kanady a při přistávání jsem viděla Montreal, pomyslela jsem si: už jsem doma. Tehdy jsem si uvědomila, že už se tam necítím jako uprchlík, ale že je to můj domov. Trvalo to ale hodně dlouho," popisuje bývalá lotyšská prezidentka.

Jako někdejší uprchlice má k přístupu Evropy k současné uprchlické krizi řadu výhrad. Evropská unie podle ní zaspala hlavně na počátku, kdy uprchlíci ze Sýrie začali zaplavovat okolní země.

„Slyšeli jsme spoustu krásných slov o solidaritě a humanitární povinnosti. Evropa ale nedokázala tyhle principy naplnit a také předvídat, co přijde. Turecko přijímalo statisíce a statisíce uprchlíků a běženci bylo už dlouho zaplaveno také Jordánsko. Ale Evropa dělala, že to není její problém," vytýká unii.

Přesto prý zůstává opatrnou optimistkou. „Pokud lidé nebudou mít dostatek dobré vůle, tak evropské projekt může zkolabovat kdykoli. Celý stojí na dobré vůli a naději. A já věřím, že Evropané budou mít tolik zdravého rozumu a uvědomí si, že silní budeme jenom tehdy, pokud budeme postupovat společně. Pokud spolu nebudeme držet, budeme slabí," říká Vaira Vikeová-Freibergová.

Filip Nerad Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme