Židé nebyli jen oběti holokaustu, ale i bojovníci, říká publicista Stanislav Motl
Zhruba šest milionů Židů zabili nacisté za druhé světové války, z toho asi milion ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Tento tábor osvobodila přesně před 70 lety Rudá armáda. Jak připomíná spisovatel a publicista Stanislav Motl, Židé však nebyli jen oběti holokaustu, ale řada z nich se nacistům také postavila, ať už jako příslušnící některé armády, nebo při vzpourách v koncentračních táborech.
Povedlo se podle vás dostatečně potrestat lidi, kteří zodpovídali za to, co se v Osvětimi dělo?
Já vám pro zajímavost řeknu pár čísel. V roce 1941 až 1945 pracovalo v táboře v Osvětimi a jeho pobočkách zhruba sedm až osm tisíc lidí – vojáci, dozorci, příslušníci gestapa, členové personálu a podobně. No a po válce bylo z těchto sedmi až osmi tisíc lidí odsouzeno slovy devatenáct osob a z toho pouze šest za vraždu.
A teprve zhruba dvacet roků po válce, v letech 1963 až 1965, se odehrál proces, který vešel do povědomí jako proces frankfurtský. Tam bylo obžalováno 22 mužů z Osvětimi a de facto nejdelší tresty tam byly dva, pouze doživotí.
O Osvětimi a dalších nacistických „táborech smrti“ mluvil publicista Stanislav Motl
Kdy a proč se vlastně nacisté rozhodli, že si k vyhlazování Židů vyberou zrovna Osvětim?
Abych to upřesnil, nešlo zdaleka jenom o Osvětim neboli Auschwitz. V době německého nacionálního socialismu existovalo pět táborů smrti, dá se říct i ještě strašnějších než Osvětim. Kromě Osvětimi-Březinky to bylo Chelmno, Bełżec, Treblinka a Sobibor.
Většina těchto táborů byla postavená jako součást akce Reinhard a cílem této akce, která byla pojmenována po Reinhardu Heydrichovi, bylo kompletně vyhlazení Židů žijících v takzvaném polském Generálním governmentu. Ovšem kromě polských Židů, jak my víme, byli v těchto táborech vražděni Židé z Československa, Sovětského svazu, Německa, Rakouska, Jugoslávie, Holandska, Francie a tak dále.
Osvětim byla na území Polska, bylo tu dobré železniční spojení a ti Židé byli sváženi z východu, zejména také ze Sovětského svazu. Šlo o to, aby ty tábory smrti byly takzvaně dobře spádově umístěny, aby to vyhlazování, jak nacisté sami říkávali, bylo co nejrychlejší a nejefektivnější. No a do tohoto požadavku, řekl bych geografického, právě zapadala Osvětim.
O osvětimský památník je zájem. Ročně ho navštíví na 1,5 milionu lidí
Číst článek
Vězně v koncentračních táborech líčí historie zpravidla jako bezbranné oběti. Ale trochu se zapomíná, že na řadě míst se strhly proti násilí a tyranii nejrůznější vzpoury. Které jsou řekněme nejpamátnější a jaké byly úspěšné?
Samozřejmě to, co jste říkal, je dost závažné. Je to skutečně trošku dáno prací médií – to je, jak se říká, slovo do našich řad – že se většinou ukazuje holocaust, selekce, plynové komory, což všecko byla samozřejmě pravda, ale je třeba říci, že Židé zdaleka nebyli pouhými oběťmi holokaustu, Židé byli bojovníci.
Málokdo ví, že třeba v naší východní armádě, která už 8. března 1943 zasáhla do bojů u Sokolova, bylo zhruba 50 procent Židů a v první rotě nadporučíka Otakara Jaroše, která prošla nejprudšími boji, bylo 70 procent Židů a mnoho lidí, které jsem třeba i osobně poznal, mi o tom vypravovalo.
Třeba v naší západní jednotce bylo 40 procent Židů a mnoho židovských lidí působilo v odboji, domácím i zahraničním, a jak jste říkal, byly i vzpoury a úspěšné.
Já sám jsem třeba minulý týden ve svém pořadu Stopy, fakta, tajemství dělal dokument na téma vzpora v Sobiboru, kde vězni, byli to Židé samozřejmě, kteří byli vedeni zajatci Rudé armády, vyvolali vzpouru, doslova pozabíjeli ty strážné a utekli. A takových případů je více – já nevím třeba Treblinka a tak dále, jsou to desítky takových příběhů a mně je někdy líto, že se u nás o nich moc nemluví.
