"Altruističtí" šimpanzi se starají o sirotky
V tlupách šimpanzů nejsou adopce osiřelých mláďat ničím výjimečným. Je to ale důkaz šimpanzího altruismu?
Když Viktorova matka zahynula, ujala se šimpanzího mláděte Fredy a starala o malého sirotka ve dne i v noci. Takové altruistické chování bychom čekali od našeho vlastního druhu, ale protagonisty naší dojímavé historky jsou šimpanzi. Altruismus je definován jako spontánní pomoc bez očekávání nějaké odměny a šimpanzi chovaní v zajetí už takové chování předváděli. V experimentu z roku 2007 měli šimpanzi výhled na lákavé ovoce, ke kterému se nemohli dostat. Mohli ale odemknout dveře druhému šimpanzovi, který si pak na ovoci pochutnal. Testovaní šimpanzi z toho neměli nic, ale v téměř 80 % případů se rozhodli nezištně pomoct svému kolegovi.
Vědci ale nemohli vyloučit, že chování testovaných šimpanzů bylo ovlivněno umělým prostředím a kontaktem s lidmi. Na konečný verdikt v otázce, jestli šimpanzi jsou či nejsou altruisticky založení, to proto nestačilo. Primatologové z Planckova institutu ale hledali důkazy u šimpanzů z Národního parku Tai na Pobřeží slonoviny. Během 27 let zaznamenali 18 různých případů, kdy dospělí šimpanzi adoptovali osiřelá mláďata a starali se o ně po dobu několika měsíců až 5 let. Deset z těchto náhradních rodičů byli samci, kteří se normálně nestarají ani o svá vlastní mláďata. Biologickým otcem sirotka byl samec jen v jednom z pozorovaných případů.
Autoři studie toto chování považují za čistý důkaz altruismu. Jiní odborníci jsou trochu na pochybách: tvrdí, že 18 pozorování za 27 let není příliš silným důkazem a navíc není jisté, že jde o skutečnou nezištnost. Odměnou za náhradní rodičovskou péči totiž může být například péče o srst nebo spojenectví sirotků v tahanicích o lepší postavení uvnitř tlupy. V některých případech navíc mezi sirotkem a adoptivním rodičem existoval vzdálený příbuzenský vztah, takže vyloučena není ani "záměna" s vlastním potomkem.
