Městský holub je vychytralý nepřítel. Poradí si s hroty i dravci
Populace divokých holubů v Praze roste. Odhady uvádějí, že v metropoli jich žije přes 100 tisíc. Protože jsou schopni hnízdit až pětkrát do roka, je extrémně těžké jejich stavy snížit. Jak ale ukázalo testování odchycených holubů v roce 2009, je pražská populace těchto ptáků poměrně zdravá.
Předkem městského holuba je holub skalní, který obýval jeskyně v oblasti Středomoří. Ochočen byl asi před sedmi tisíci lety.
Jak vysvětluje ornitolog Lukáš Vitkora, právě z holuba domácího se později vyvinul pták, kterému je dobře ve velkých metropolích: „Je to stoprocentní synantrop, čili je zcela vázán na lidská sídla.“
Ve městech má holub ideální podmínky. Třeba Praha se stovkami říms, střech, otevřených půd a věží představuje dokonalé hnízdiště. Město ale nabízí také obrovské množství jídla.
Holubi sežerou asi pět tun potravy denně, až 90 procent z toho ale spořádají na polích za městem.
„Velká hejna vlastně radiálně do všech směrů odlétají z Prahy tam, kde je takováhle potrava dostupná. To znamená, kde je oseto zrovna nebo kde je po sklizni,“ říká Vitkora.
Město neopouští jen deset procent populace – holubi, kteří sbírají spadané drobky, jsou většinou dominantní samci. Rozhodně se ale nespoléhají jen na náhodu.
„Oni se přesně naučí, do kterého parku chodí nějaká babička krmit holuby. Tak oni vědí přesně v kolik hodin tam chodí a už tam čekají,“ vysvětluje inspektorka městské veterinární správy v Praze Jana Vlachová.
S vychytralostí holubů má své zkušenosti i orlojník Petr Skála. Kvůli pravidelné údržbě nedávno z orloje sundával pohyblivé sochy – jedna z nich byla i přes zábrany zcela pokrytá holubím trusem.
„Hroty, které tady jsou, nejsou moc účinné, protože ti holubi jsou chytří a oni se tím brodí jako rákosím. Ony ty hroty vypadají, že na ně holub neusedne. On tam neusedne. On usedne těsně vedle a pak tam chodí jak v trávě,“ říká s tím, že místo sítí by doporučoval elektronickou ochranu.
Populaci holubů se příliš nedaří snížit
Pražští holubi jsou pravidelně odchytáváni a hubeni, efekt je ale pouze ten, že populace dále neroste. Díky neomezenému přísunu potravy se totiž holubi rozmnožují i mimo přírodou vymezený čas.
„Některé páry vyhnízdí ale i třikrát i pětkrát za rok a i když vlastně snášejí jenom dvě vejce, ze kterých je nejčastěji vyvedeno z hnízda jedno mládě, tak je to pořád dost na to, aby po nějakém rozsáhlejším zákroku, zaměřeném na tlumení populace, do dvou let se dostali zpátky třeba na 90 procent původní úrovně,“ dodává Vitkora.
Opravdový problém by nastal, pokud by se mezi holuby rozšířila větší nákaza, jak ale ukázalo testování v roce 2009, je pražská holubí populace poměrně zdravá.
„Je to taková trošku biologická časovaná bomba, protože kdyby došlo k nějakému rozšíření třeba ptačí chřipky nebo nějaké jiné nákazy, která je přenosná na zvířata nebo i na lidi, tak by tam byl strašný problém s tlumením té nákazy,“ varuje Jana Vlachová.
Dodává ale, že testovaní holubi měli protilátky proti ptačím nemocem na stejné úrovni jako domácí ptáci, kteří se pravidelně očkují, nebo dokonce vyšší.
Mazlení s divokými holuby se přesto rozhodně nedoporučuje, už kvůli roztočům, kteří způsobují alergie. Není proto dobré nechat schnout delší dobu prádlo na balkoně, kde se holubi pohybují. Zdraví neprospívají ani tuny rozkládajícího se holubího trusu, který se mění v prach.
„Něco mezi 30 až 40 procenty holubů je infikováno klíšťovou encefalitidou, která samozřejmě je přenosná na člověka. Jejich těla mohou zahrnout i některé další nebezpečné prvoky, různé toxoplazmy,“ doplňuje další hrozby Vitkora.
Některá města jsou bez holubů nepředstavitelná
Holubi ale mají na svědomí i ekonomické škody. Proti přemnožení nevítaných ptáků bojuje například Austrálie vybíráním hnízd. Jeden čas se dokonce i v Česku používala holubí antikoncepce, která se přidávala do potravy, byla ale drahá a málo účinná.
Jana Vlachová říká, že odchyty holubů také nestačí. Přirozených nepřátel má pták málo a neosvědčilo se ani nasazení dravců.
„Raroch dokáže chytit za den jednoho holuba, ale ti ostatní holubi prostě vědí, když je ten dravec nasycený, že už je nebude ani pronásledovat, takže oni se jich v podstatě nebojí,“ vysvětluje.
Bez holubů si nelze představit některá města jako Benátky, Řím nebo Londýn. Překvapivě smířlivým tónem hovoří i vedoucí technologické laboratoře Národního památkového ústavu Dagmar Michoinová.
Holuby považuje za milou součásti krajiny, vesnic i měst. „Naše doba si přeje vidět památky dokonalé, neznečištěné, bez jakýchkoliv projevů stárnutí. Takže spíš než ten chemický efekt bych já viděla veliké poškození té památky z estetického hlediska,“ uzavírá.
