Proměny lesa ve středověku
Středoevropské lesy prodělaly za dobu své existence mnohé změny převážně vlivem člověka. V pravěku začali lidé do lesů pronikat a hledat obživu lovem a sběrem. Časem objevili také dřevo, všestranně užitečný materiál, a začali ho získávat klučením. Postupně začaly být lesní porosty využívány coby pastviny pro domestikovaná zvířata.
Lesy tak ztratily svou původní podobu. O tom, jak tyto změny pokračovaly ve středověku, hovoří doktor Jiří Woitsch z Etnologického ústavu AVČR.
Ve středověku se tento proces mimořádně zintenzivnil. Období mezi 10. -13. stoletím bývá někdy označováno jako „období velké středověké transformace“. Ta se jednoznačně projevila i ve vztahu člověka k lesu, zejména v rovině obživy. Došlo k tzv. prohození konektivity mezi lesem a bezlesím. Někdy hluboko v pravěku nastala ona situace, kdy středoevropská krajina byla téměř celá pokrytá lesem, až na nějaké původní ostrůvky bezlesí. Člověk se ale začal s lesem potýkat a, ejhle, tohle potýkání najednou ve středověku dospělo do stavu, kdy je ve střední Evropě najednou více bezlesí, tj. otevřených, převážně zemědělských krajin, polí, luk a pastvin. Les se stává marginálním v krajině a má to pro společnost mnohé důsledky, včetně změny vnímání krajiny. Les se odcizí městským centrům, je daleko, lidé pořádně ani nevědí, jak les vypadá. Naopak je stále intenzivněji využívaným zdrojem všech možných surovin. Slouží k zemědělské výrobě a stává se svého druhu dalším hospodářským prostorem – až na nějaké stále se zmenšující okrajové enklávy, třeba pohraničních hor.
Už v pravěku a zejména ve středověku se setkáváme se zelení, která se dá označit pojmem pastevní les. Co to vlastně bylo?
Pravěký a středověký člověk neměl kde pást hospodářské zvířectvo. Představa, že by středověký člověk měl k dispozici nějaké rozsáhlé pastviny, kam by mohl vyhánět stáda ovcí koz, ale zejména hovězího a vepřového dobytka, je naprosto lichá. Výživa ve středověku na našem území byla téměř výhradně cereální, byla závislá na pěstovaném obilí a kde jen to bylo možné a les tam nebyl, tam bylo pole. Dobytek se tedy pásl v jediném možném volném prostoru, tedy v lese. Což mělo docela fatální důsledky pro vývoj lesa. Když se v lese pase velké stádo, les se nemůže přirozeným způsobem vyvíjet. Cokoliv tam vyroste, třeba mladé semenáčky, vše je dobytkem spaseno. Dobytek začne lesní půdu rozhrabávat, začne měnit její složení svými výkaly atd. Z lesa se postupně stává tzv. pastevní les, tedy společenstvo, ve kterém zůstávají zachovány pouze ty nejstarší stromy, veškerá mladší vegetace je intenzivně spásána, intenzivně likvidována ve prospěch pouhých travních ekosystémů. Máme před sebou jakýsi park.
Jak vypadal les po této středověké proměně?
V okrajových částech s minimem osídlení ještě zůstal zachován člověkem neovlivněný klimax, řekněme původní prales, většiny území se ale týká změna společenstev. Mohly bychom je označit za les, ale člověkem značně pozměněný. To znamená, že tu byly ony pastevní lesy, v nichž se pásl dobytek. Dále tu byla společenstva, která sloužila jako prvotní plantáže k získávání stavebního a palivového dřeva. A pak tu existovala společenstva, která jako les už vůbec nevypadala. Byly to enklávy několika málo stromů v otevřené krajině, těch bylo podstatně více než dnes. A potom tady byly velmi specifické enklávy, třeba lovecké hvozdy. Oblasti, které byly jednotlivými feudálními vrchnostmi zabrány za účelem provozování lovu. Ale pozor, tam kde je intenzivně prováděn lov a je tam účelově chována a přikrmována zvěř, i tam se les mění. Aby mohla v lese probíhat štvanice, nesmí to být prales. Zvěř jednak les vypásal, stejně jako hospodářské zvířectvo, ale také existují zmínky o tom, že poddaní měli z loveckých hvozdů dřevo vynášet , a les tak čistit.
Jak vnímala les tehdejší populace? Ovlivnil ten pohled náboženský rozmach?
Ještě v raném středověku existovala situace, která byla dědictvím pravěku. Tehdejší obyvatelé našeho území, můžeme jim pracovně říkat pohané, měli k lesu, pokud ne ambivalentní, tak spíše pozitivní vztah. V lese hledali a uctívali bůžky, byly tu posvátné háje, existovalo něco, co bychom mohli označit za kult stromů. To je věc, kterou se církev snažila vykořenit. Teď se budu odkazovat k Rolandu Bechmannovi , který následující slova nemyslí protinábožensky, proticírkevně. Spekuluje s možností, že církev podporovala klučení lesa, což pak mělo nejen ekonomické aspekty, ale i ideologické – „když nebude les, pohan se nebude mít kde klanět stromům“. Takhle to zní velmi vyhroceně, samozřejmě to bylo mnohem složitější. Snahu pohanů klanět se stromům bylo možné vykořenit i v rovině duchovní, a to v zásadě dvěma ambivalentními způsoby. Církev se mohla pokusit nahradit kult stromů a lesa tím, že nabídne pohanům možnost klanět se v lese něčemu či někomu jinému, tedy ne pohanskému božstvu, ale třeba křesťanskému světci. Tak jsou i křesťanské kulty vázány pozitivním způsobem na les. Ale asi nejúspěšnější strategií nastupujícího křesťanství, která bývá některými autory interpretována jako důvod, proč se i v současnosti stále bojíme chodit do lesa, byla ona christianizace lesa ve smyslu negativním. To znamená, že společnost začala být poznenáhlu v podstatě indoktrinována tím směrem, že les je něco“fuj“. Něco nebezpečného, kde žijí příšery, něco, co je spjato s ďáblem. Christianizace lesa znamená zásadní převrat v mentalitě. Celý proces v těchto třech strategiích (bezprostřední likvidace lesa a vnášení pozitivních a zejména negativních konotací lesa) byl velmi úspěšný.
Středověké období tedy končí zredukováním lesních ploch a celospolečenským přijetím nových postojů k lesu.
