'Buclatou vosu' z Itálie proslavili mladí Britové i Audrey. Vespě je 70 let
Bylo pravé poledne, 23. dubna roku 1946. Na patentový úřad v toskánské Florencii přišel 41letý italský podnikatel Enrico Piaggio, syn zakladatele stejnojmenné fabriky vyrábějící lokomotivy, lodě a letadla. Enrico měl ale úplně jiné plány – zapsat si nechal patent na malý, buclatý skútr. Vynález, který dostal svět do motoristického sedla.
„Podobá se vose!“ údajně zvolal Enrico Piaggio, když poprvé uviděl prototyp skútru, který měl oprášit slávu zdevastované továrny v Pontedeře nedaleko půvabné renesanční Pisy.
Rodina Piaggiů byla jedním z hlavních dodavatelů letecké techniky fašistům a platili za to vysokou daň – jejich výrobní haly si za druhé světové války Spojenci vybrali jako častý cíl bombardování.
Reportáž přímo ze sedla. Matěj Skalický se k 70. výročí Vespy svezl na skútru po pražských Vinohradech
Ono prapodivně tvarované vozítko oblých tvarů s širokou sedačkou a velkým kulatým reflektorem mezi řídítky se zde skutečně vyrábět začalo. A už mu nikdo nikdy neřekl jinak než „vespa“, tedy italsky vosa.
Piaggio věděl, co dělá. „Na konci války pochopil, že bude třeba vyvinout levné, rychlé, spolehlivé vozítko, které bude použitelné pro všechny,“ přisvědčuje prezident českého Vespa Clubu Vítězslav Křížek. Vespa byl takový lidový skútr – levný, praktický, jednoduchý. Trochu jako Isetta, něco jako Brouk.
U svých kolegů z továrny se ovšem Enrico zprvu s porozuměním nesetkal. Dokonce konstruktér, který vespu navrhoval, zavěsil přední kolo skútru jen tak ledabyle pouze na jednu vidlici. Skoro by se řeklo naschvál. „Byl původem letecký inženýr, nelámal si s tím hlavu a použil tento prvek z letadel, kde se to takto běžně dělá,“ vysvětluje Křížek.
Tehdy ještě nemohl vědět, že tak vytvořil jeden z nejcharakterističtějších znaků vespy. I pro tyto nuance si ji Italové zamilovali.
„Itálie, to je kapitola sama pro sebe. Podle italské legislativy se vyráběly padesátky, které nemusely mít espézetky ani povinné ručení, takže si ji koupil opravdu každý. Jezdili na nich od malička malí kluci. Rozebírali je, skládali, dávali na ně různé doplňky: rádia, deky, štíty. Pak to zase sundávali. Byla to masivní záležitost,“ líčí Křížek.
Přestože v Itálii jde o bez debaty kultovní záležitost, vespu ve světě proslavil, trochu překvapivě, úplně jiný národ. V Londýně se v 60. letech začala rozvíjet subkultura mladých Angličanů, kterým se říkalo „mods“. Vypadali jako Beatles dávno předtím, než přešli Abbey Road. Měli saka, kravaty, úzké košile, uhlazené účesy. Místo aby zpívali a brnkali na kytary, jezdili na skútrech. Na vespách.
Ještě předtím si vespa střihla roli v oscarovém snímku Prázdniny v Římě z roku 1953. Klikatými uličkami věčného města svezla Audrey Hepburnovou a Gregoryho Pecka. Byla to bláznivá jízda a jeden z nejpamátnějších momentů z filmu. Už tehdy se z vespy stal módní doplněk, často na ni usedaly více ženy než muži.
„Nebyl to první skútr na světě, ale vespa zaujala právě tím, že její konstrukce byla otevřená pro všechny. Když si představíte dámu, jak jede v Itálii na trh nebo u nás na náplavku, tak si v pohodě v sukni a botách na podpatku sedne a nepotřebuje boty na řazení,“ říká Křížek.
A stejně jako všechno ostatní, i vespa se vrací v posledních letech do módy. Hlavním lákadlem je retro design, cenovka už méně. Často se pohybuje i několikanásobně výše než u konkurence. Podle Křížka to vespa vynahrazuje svou osobitostí.
„Přes den se zdravíte po městě s mnoha cizími lidmi, vždycky to doprovází úsměv nebo vyměnění pár slov na křižovatce. Je to strašně milé a v dnešní uspěchané době je to jeden z prvků, pro který vespu musíte mít rádi, protože tohle se k ní váže,“ dodává Křížek.
Věří, že s vespou je to láska na první pohled. Mimochodem oné lásce k vespám podlehlo už přes 18 milionů lidí po celém světě. Sám Křížek má doma hned čtyři. A nevěrný je svým vosám jen v jednom jediném případě – chová totiž včely.