Jaderná energie v kyblíku?
Když se řekne "jaderná energie", většinou si vybavíte rozlehlý pozemek s komplexní stavbou jaderné elektrárny. Miniaturizace se ale nevyhnula ani této oblasti. NASA plánuje, že v budoucnu by mohli být výzkumníci Marsu či Měsíce vybaveni poměrně výkonnými zdroji jaderné energie, které by se vešly do nevelkých nádob.
Podle pramenů mají mít nové zdroje jaderné energie rozměry odpadkového koše či popelnice, ale reálnější jsou rozměry do několika metrů. Podstatou zdroje má být bezpečně podkritický štěpný reaktor, který bude předávat svoji tepelnou energii tzv. Stirlingovu motoru. To je speciální typ pístového tepelného motoru s vnějším spalováním, který se dnes pro své výborné vlastnosti začíná používat např. i u některých solárních termických elektráren. Pomocí připojeného alternátoru konvertuje tepelnou energii na elektřinu. Typický výkon jednoho takovéhoto "kyblíkového" reaktoru má být asi 40 kilowattů. To by stačilo na pokrytí spotřeby asi osmi pozemských domů. Existují však i studie několikametrových reaktorů s výkonem desítek megawattů.
Momentálně se tento systém zkouší ještě bez jaderné komponenty, protože k jeho odladění a celkové demonstraci není jaderný zdroj potřeba. Pokud ale budou testy probíhat dobře, někdy po r. 2020 by se mohly "jaderné popelnice" ocitnout na jiných tělesech Sluneční soustavy a poskytnout astronautům zdroj energie. Pravděpodobně budou umístěny pod zemí.
Proces miniaturizace se týká i dnes běžnějších jaderných zdrojů, kterými bývají vybaveny některé automatické kosmické sondy. Jedná se o takzvané radioizotopové tepelné generátory. Těm se říká stručněji "jaderné baterie" a neprobíhá v nich řetězová reakce, pouze v nich spontánní jaderné reakce budí dostatek tepla. Tyto baterie mají výrazně nižší výkon, ale vydrží někdy i více než 10 let. Nejmenší radioizotopové zdroje by mohly mít v budoucnu velikost srovnatelnou až s průměrem lidského vlasu.
