Nejrychlejší rychlovlaky jezdí v Asii, rychlostí až 431 kilometrů v hodině
Přesně před 30 lety byl slavnostně zahájen provoz francouzských rychlovlaků TGV. Symbol technologické vyspělosti se od té doby rozšířil i do dalších evropských zemí a TGV dnes jezdí podmořským tunelem i do Londýna. Na rozvoj superexpresů ale vsadily i některé asijské země, především Japonsko a Čína. Tamní rychlovlaky jezdí více než 300kilometrovou rychlostí.
Historie provozu japonských šinkansenů se přitom začala psát už v roce 1964, kdy na koleje mezi Tokiem a Osakou vyjel první z nich. Od té doby se právě tato trať stala vůbec nejvytíženější na světě, ročně jí totiž využije přes 150 milionů lidí.
Postupně pak přibývaly další spoje a dnes už si cestování v zemi vycházejícího slunce dovede bez šinkansenů představit jen málokdo. Unikátní technologie zaujala i okolní země, konkrétně Tchajwan a především Čínu, která se dokonce rozhodla vybudovat nejdelší síť vysokorychlostních železnic na světě.
Na projížďku šinkansenem série E5 pozval posluchače Odpoledního Radiožurnálu zpravodaj Robert Mikoláš.
„Jedu na obchodní schůzku a co se týče vlaku, je skvělé, že čínské železnice konečně mají i takhle rychlé soupravy. Jen to potvrzuje náš ekonomický rozvoj,“ říká 30letá Cchao Jen mířící z Pekingu do Tchien-ťinu.
Právě tato dvě města spojila před třemi lety vůbec první rychlodráha v ČLR, kde vlaky jezdily 300 a více kilometrovou rychlostí. A nebylo náhodou, že k tomu došlo krátce před zahájením 29. letních olympijských her.
Čínské superexpresy označované zkratkou CRH byly vyvinuty společně s francouzským Alstomem, s německým Siemensem nebo s Japonci, tedy podle šinkanzenu.
Poslední model šinkansenu série E5, nazývaný Hayabusa, tedy sokol stěhovavý, je podle mnoha cestujících vůbec nejkrásnějším ze všech rychlovlaků. Svezl se s ním i Robert Mikoláš, zpravodaj Radiožurnálu. Souprava je podle něj téměř bezhlučná, člověk jen cítí, jak stále více zrychluje. Netrvá dlouho a cestující se doslova vznáší. Na displeji nad dveřmi svítí číslovka 349 ukazující aktuální rychlost.
„Je to úžasné a vzrušující. A neuvěřitelná je ještě jedna věc, zdarma dostanete pitnou vodu, ovšem ne ledajakou, ale z Tibetu. Ta je dvacetinásobně dražší než kterou běžně koupíte v obchodě,“ neskrývá nadšení mladý vysokoškolák z Pekingu.
Nejen rychlost, ale i nadstandardní servis je samozřejmostí. A užívat si ho Číňané mohou už na deseti tisících kilometrech. Tak je totiž v současnosti dlouhá síť vysokorychlostních železnic v ČLR.
Posledním přírůstkem do této rodiny je trať z Pekingu do Šanghaje, kde cestujícím slouží i vůbec nejrychlejší vlak naší planety, Maglev využívající magnetické levitace a řítící se rychlostí až 431 kilometrů v hodině.
Zajišťuje však jen spojení mezi městem a 30 km vzdáleným letištěm. Plány na další rozšíření totiž vzaly kvůli astronomickým nákladům za své.
Peking se však nevzdává myšlenky na jiný, mnohem náročnější projekt, konkrétně na železniční propojení Číny s Evropou. V tomto případě však jde o hudbu daleké budoucnosti.
