Unikátní železniční trať slaví. Pražskému semmeringu je 140 let
Malebná železniční trať číslo 122 s prudkým stoupáním a dvojicí hlubočepských viaduktů vedoucí ze Smíchova do Jinonic a dál do Hostivice dnes slaví 140 let. Na koleje pražského semmeringu vlaky poprvé vyjely v roce 1872.
Původně byla trať postavena pro přepravu uhlí. Označení nese podle Horské dráhy Semmering v Rakousku mezi Vídní a Štýrským Hradcem.
„Pražský semmering patří do součásti pražských spojek. Před výstavbou této dráhy existovala v Praze pouze dvě nádraží – dnešní Masarykovo a zcela odděleně na levém břehu na Smíchově nádraží České západní dráhy. Tyto dva systémy nebyly vůbec propojeny. Jednou ze spojek se stalo i propojení Buštěhradské dráhy z Hostivic na Smíchov k dráze České západní,“ přibližuje vznik trati číslo 122 Karel Zeithammer, bývalý ředitel železničního muzea v Národním technickém muzeu.
Smíchov byl tehdy jednou z nejprůmyslovějších čtvrtí Prahy a potřeboval uhlí, které se vozilo z Kladna. Stejně tak sloužila trať pro převoz surového železa z kladenských hutí.
O historii pražského semmeringu mluvil na Rádiu Česko Karel Zeithammer, bývalý ředitel železničního muzea v Národním technickém muzeu
Inspirací pro výstavbu tratě byla rakouská Semmeringská horská železnice, která v červenci 1854 spojila Dolní Rakousko a Štýrsko přes sedlo Semmering v nadmořské výšce 980 metrů.
„Obě dráhy spojuje vcelku odvážné překonání velkého výškového rozdílu. Vyvedení dráhy z vltavského údolí do Hostivic bylo také velmi odvážné. Zejména hlubočepský viadukt připomínal viadukty v Rakousku,“ popisuje Karel Zeithammer.
Trať by mohla propojit centrum Prahy s Ruzyní
Po pražském semmeringu se mohou cestující svézt i dnes. „Je ale škoda, že poslední dobou ustaly úvahy o vybudování jakési rychlodráhy z Masarykova nádraží na Ruzyňské letiště,“ myslí si Karel Zeithammer a vysvětluje:
„Kdyby se vybudoval pod letištěm velký železniční terminál, jak je zvykem ve většině evropských měst, dráha by odtud pokračovala do Hostivic a z Hostivic by semmeringem sjela na Smíchov a zpátky na hlavní nádraží.“
Malebných železničních tratí je podle Zeithammera v Česku mnoho. „Jsou to většinou tratě v pohraničním podhůří. Krásnou tratí je třeba trať z Turnova do Liberce, kde je jediný dvoupatrový viadukt v republice. Nebo dráhy směřující z Klatov směrem k Šumavě. Nebo dráha na Špičák a na Železnou Rudu,“ vyjmenovává Karel Zeithammer.
Dodává však, že jízda po horských železnicích v rakouských či švýcarských Alpách je nepřekonatelná.
