Půl vteřiny soucitu. Izraelsko-palestinský konflikt otupil emoce vůči nepřátelům, zjistili vědci
Desítky let trvající izraelsko-palestinský konflikt ovlivňuje nejen dospělé, ale také židovské a palestinské teenagery. Mladí lidé ztrácí schopnost soucitu vůči nepřátelům. Vyplývá to ze studie izraelských vědců, o které informoval izraelský deník Haarec. Pokud vědci teenagerovi ukázali snímek trpícího člověka, okamžitě ucítil jeho bolest. Co se ale stalo, když Žid zjistil, že vidí Palestince a naopak?
Izraelská vědkyně Ruth Feldmanová z Bar-Ilanovy univerzity ve studii používá termín půl vteřiny soucitu. Během ní mozek mladých lidí reagoval při pohledu na drastické záběry z válečných zón negativně.
Po této půl vteřině si ale izraelští a palestinští teenageři zařadili záběry do schématu přítel, nebo nepřítel. V mozku se pak podle vědců změnila míra empatie s utrpením.
Půl vteřiny soucitu. Izraelsko-palestinský konflikt otupil emoce vůči nepřátelům, zjistili vědci. Téma pro Ondřeje Nováka z vědecké redakce
Vědci sledovali osmdesát izraelských a arabských chlapců a dívek ve věku 16 až 18 let. Věk byl klíčový, protože podle výzkumníků jsou mladí lidé vystaveni nejsilnější propagandě. Jsou také nejaktivnější na internetu a sociálních sítích, právě nová média mohou být jedním z klíčů k vzájemné přetrvávající nenávisti.
„Do několika minut od jakéhokoli incidentu vidí obrázky zabitých Izraelců nebo rozstřílených palestinských mladíků. Styk s realitou plnou násilí je mnohem intenzivnější, už není zprostředkován papírovými médii. Vidí krev, utrpení a násilí,“ popisuje politolog Josef Kraus.
Mladým lidem pak vědci ukazovali fotky utrpení a násilí páchaných jak na Izraelcích, tak i Palestincích. Snímky byly skutečně drastické, byli na nich třeba pobodaní lidé s dodatkem „Toto je Shahar z Tel Avivu, tedy očividně Žid. Nebo Shahad z Taibehu, tedy Arab.“
Data z magnetoencefalografu ukázala, že část mozkové kůry reaguje odlišně podle toho, jestli lidé viděli v přátele, nebo nepřátele. Podle výzkumníků jde samovolně fungující část mozku, která je zodpovědná v procesu identifikace.
Psycholožka Ruth Feldmanová dokonce pro izraelský deník Haarec popsala jako ilustrační příklad postoj jedné z účastnic výzkumu. Když prý ve zprávách slyší o zabití dítěte, tak poslouchá s hrůzou zadrženým dechem. Jakmile ale vyjde najevo, že je dítě arabského původu, mívá mladá Izraelka pocit úlevy. Arabští účastníci výzkumu své pocity komentovali podobně.
Vědci také naaranžovali setkání mladých lidí z obou stran, které nahráli na video. Schůzka proběhla normálně. Vypadala jako běžné setkání mladých lidí, kteří spolu bez zábran mluví. Nebyla mezi nimi cítit žádná nenávist nebo agrese. Negativní emoce se objevily až v reakci na snímky utrpení.
