V nouzi bych na medvěda vystřelila, koupala jsem se jednou týdně, přiznala reportérka z Arktidy
Na Svalbardu neboli Špicberkách strávila reportérka Českého rozhlasu Romana Lehmannová dva týdny po boku vědců a studentů z Jihočeské univerzity. Jedním z nejsilnějších zážitků pro ni bylo, když držela v ruce zbraň a musela hlídat ostatní ze skupiny. Totiž: beze zbraně do divočiny na Špicberkách nesmíte, hrozí tam napadení ledním medvědem. V online rozhovoru také prozradila, že v Arktidě je nezbytné, aby se člověk přizpůsobil přírodě a koupat se tam "stačí" jen jednou týdně.
„Člověk se tam mnohem méně potí, je tam čistší vzduch,“ vysvětluje a pokračuje: „Nejhorší stejně bylo to vysvlečení z teplého oblečení do zimy. Ta voda už asi ani tak strašná nebyla.“
„Mlha vás zastaví, vlny změní vaše plány, medvěd vám změní směr cesty,“ říká reportérka. Díky tomu si prý také uvědomila spojitost s přírodou.
Celý online rozhovor si můžete přečíst ZDE
Číst článek
Zastřelení ledního medvěda se na Svalbardu vyšetřuje podobně jako vražda člověka. Vystřelit se na zvíře smí až na vzdálenost kratší 40 metrů. Pokud je medvěd dál, je buď nutné jít jinudy, nebo ho vyplašit hlukem.
„Na medvěda bych střílela opravdu až v úplné nouzi, velmi rychle jsem na Svalbardu pochopila, jak je to ceněné a vzácné zvíře,“ zdůrazňuje reportérka. V případě ohrožení života by prý ale místo signální pistole klidně použila ostré náboje.
Na případnou výpravu do divočiny by každému doporučila především pevné, nepromokavé kožené boty a ponožky z ovčí vlny. „Mít nohy v pořádku je v tom terénu základ,“ upozorňuje. Funkční prádlo je na Svalbardu dokonce levnější než v Česku.
Lidé jsou závislí jeden na druhém
V divočině se ovšem každý musí postarat o odpad, který produkuje. „Tady ho hodíme do popelnice a už nám nedojde, co je s ním práce. Tam si hodně rozmyslíte, co si koupíte, protože odpad musíte odnést zpět do města,“ říká reportérka.
Chlad ji nakonec během pobytu v Arktidě netrápil tak, jak se obávala. „Nenastydla jsem, i když tam bylo o 20 stupňů méně, než kolik bylo při mém odletu z ČR. Samotnou mě překvapilo, že tam nebyla zas až taková zima. Čekala jsem, že mi bude chlad zalézat pod nehty stejně jako u nás v lednu. Ale naštěstí to bylo jen pár dní. Arktické léto je celkem milosrdné,“ vzpomíná.
„A ještě se mi líbí ta soudržnost lidí. Automaticky pomůžou, zeptají se, jestli něco potřebujete, protože tam je závislý jeden na druhém. A ta přirozená ochota pomáhat je skvělá. Ale je to také dané tím, že je tam lidí málo,“ dodává. Co se jí naopak nelíbilo, je nedostatek zeleně a obecně málo barev v přírodě.
