Svobodní a Zelení ve sněmovně? Vyzkoušejte si, co udělá posun pětiprocentní hranice

Michal Zlatkovský |

Čtěte dále

Aby se politické strany mohly ve volbách do Poslanecké sněmovny ucházet o mandáty, potřebují alespoň 5 procent hlasů. Jaký má tato hranice důvod - a jak by sněmovnou zamíchala její změna nebo zrušení?

Takzvaná uzavírací klauzule je jednou z klíčových součástí poměrného volebního systému a je běžná ve většině evropských zemí. Zavádí se jako pojistka proti přílišnému tříštění parlamentu, které by ztěžovalo následný vznik vlády. "Příliš velké množství politických stran zastoupených v parlamentu zpravidla vznik a fungování stabilních vlád komplikuje," říká pro server iROZHLAS.cz politolog Vlastimil Havlík z Masarykovy univerzity. "Jak ukazují studie například ze západní Evropy, vlády s větším počtem stran mají nižší trvanlivost."

Extrémním případem rozdrobení je Polsko, kde po volbách bez klauzule v roce 1991 zasedlo do parlamentu celkem 29 stran. V Česku existuje pětiprocentní klauzule už od prvních svobodných voleb v roce 1990 a podle Havlíka v evropském srovnání zásadně nevybočuje. Ve světě však najdeme i výrazně nižší (Nizozemsko, 0,67 procenta) nebo vyšší (Turecko, 10 procent) výjimky.

V naší kalkulačce si můžete spočítat, jak by se změnil poměr stranických sil v Poslanecké sněmovně při zvýšení, snížení nebo úplném zrušení pětiprocentní hranice. Použili jsme reálná data z posledních tří sněmovních voleb v roce 2006, 2010 a 2013.

Jak podotýká Vlastimil Havlík, na takový model je ale potřeba pohlížet se zdravou mírou skepse. Dokáže totiž zachytit jen mechanické působení volebního systému, ne psychologické účinky klauzule. "Pokud by klauzule neexistovala, hlasy pro malé strany nepropadají a volič nemá důvod přemýšlet strategicky," vysvětluje Havlík. Místo zvažování, která strana má šanci vstoupit do sněmovny, by voliči rovnou hlasovali pro své favority.

Nastavte uzavírací klauzuli:

Zvolte volební rok:



* Pokud kalkulačka přidělila straně 0 mandátů, znamená to, že strana sice prošla přes nastavenou hranici, ale volební přepočet podle d'Hondtovy metody (viz níže) jí nepřidělil žádný mandát.

Kromě mechanického a psychologického efektu má klauzule i další účinky. Ty podle Havlíka závisí na tom, jak se voliči učí pravidlům volebního systému, tedy mechanickému účinku, na společenském kontextu, na typu voleb - v méně důležitých volbách je psychologický účinek menší -, ale také na nastavení financování politických stran. Ty mohou například argumentovat, že je důležité překonat aspoň hranici hlasů, která jim zajistí finance od státu, v Česku tedy od 1,5 % výše.

Zatímco uzavírací klauzule zůstává stejná, jednotlivé detaily volebního systému - třeba počet a velikost volebních obvodů - se od roku 1990 průběžně měnily. Samotný volební systém prošel několika pokusy o změnu, která by "nahrála" úspěšnějším stranám na úkor těch s menším počtem hlasů. V platnosti ale zůstává ten uzákoněný v roce 2000, který pro přepočet hlasů na mandáty zavádí takzvanou d'Hondtovu metodu.

Zjednodušeně řečeno: jednotlivé volební obvody - v Česku jich je dnes 14 a jsou totožné s kraji - si na základě počtu odevzdaných hlasů rozdělí 200 sněmovních mandátů. V každém kraji se pak přidělují mandáty zvlášť postupným dělením počtu hlasů pro jednotlivé strany. D'Hondtova metoda mírně posiluje strany s velkými zisky, což je odůvodněno usnadněním následného skládání vládní koalice. Používá se v desítkách zemí, mimo jiné v Polsku, Dánsku, Švédsku, Izraeli nebo Japonsku.

Modelováním volebních výsledků za použití různých pravidel se pravidelně věnují i výzkumníci Masarykovy univerzity, mezi které Vlastimil Havlík patří. Kromě hypotetického zrušení klauzule ukazují i výsledky voleb při přejití od d'Hondtovy metody k některému z konkurenčních způsobů přepočtu nebo při změně volebních obvodů. "Změna volebního systému nadále nabízí rychlé a jednoduché řešení, byť je samozejmě otázkou, o jakou reformu by se mělo jednat a jestli by skutečně vedla ke kýženému cíli," píšou ve své práci.

Michal Zlatkovský