O zubu umrlce, který z posměváčka vysál mládí. Proč vstávají mrtví z hrobů u Vlčnova?

Okrádat mrtvoly se nevyplácí - natož posmívat se šilhavým! Nevěříte? Slyšte pověst o zubu mrtvého a nocích plných děsu ve Vlčnově na Chrudimsku.

Výlet za pověstí Vlčnov (Slovácko) Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Z věčného spánku nemusíte umrlce budit trubkou. Někdy postačí zcizit mu zub, vypráví pověst z Vlčnova. | Zdroj: Profimedia

„Pidlovokej! Podívejme na něj, a kampak mu to jeho šilhavý oko ujíždí? Zrovna za mojí Káťou!“ Výbuch smíchu – a Kateřina, nejpěknější děvče široko daleko, při slovech svého milého Jakuba zčervenala. Kam se ale ta zdravá barva v tvářích hrabala na temnou rudou, která zalila obličej Toníka!

Cožpak on za to mohl, že se narodil s očima, které ho nechtěly poslouchat a o vlastní vůli si jen tak jezdily sem tam? Mohl snad za to, že se mu kvůli tomu odmala děti smály a dobíraly si ho, kdykoli si s nimi chtěl hrát? Nebo za to, že byl pořád stranou i dávno potom, co jim všem zhrubly hlasy a vyrostli zpříma jak mladé stromy?

VÝLET ZA POVĚSTÍ

Proč má ta skála tak neobvyklý tvar? Co může za ty divné kameny rozeseté po krajině? Jaké tajemství se skrývá za jménem toho města? Kdo to straší v hradní věži a který zplozenec pekla leká počestné poutníky na nočních lesních stezkách?

iROZHLAS.cz vás ve svém seriálu Výlet za pověstí zavede na pozoruhodná místa naší vlasti i daleko za hranicemi. Bude vám o nich vyprávět jinak, než znáte z turistických průvodců: pomocí pověsti, lidové encyklopedie světa.

Jen se na něj podívejte, jak stydlivě klopýtá v chumlu rozesmáté vlčnovské mládeže! Je neděle a práce stojí, zato radost ze života kypí jak rychlá voda, letní vzduch se tetelí a mladé obličeje v běhu na samotu u Tří bubnů jsou celé rozpálené. Toník se snaží držet krok, ale utíká tak nějak plaše, zaostává za ostatními a občas klopýtne.

A už vůbec přece nemůžu za to, běží mu v hlavě, že se mi líbí Kačenka! Však já dobře vím, že patří k Jakubovi, a nikdy bych ani slovem… To jen občas, že se neubráním pohledu. Vždyť já vím, že se mají brát, přeju jim přece jen to dobré! A vůbec, všem to přeju, všem! Tak proč mě jenom takhle trápí? Proč se mi posmívají, jako bych byl v něčem horší? Musím tohle snášet? loupne Toník okem po povykujícím Jakubovi.

„Už mi po ní zasejc šilhá! Herdek, Tonku, jestli nepřestaneš takhle vejrat, ví pánbů, že toho budeš litovat! Kdy ses na sebe vůbec naposled podíval? Myslíš si snad, že by Katka kdy chtěla šilhavce?“ výskne posměšně Jakub. „Jen si představ, že bys jí vyznával lásku a zíral přitom třeba na krávu! Nebo, chachá, nedejbože na tchýni!“

Chybělo maličko, jen jedno další pichlavé Jakubovo slovo, a poníženému Toníkovi by vyhrkly slzy. Ale to už naštěstí dorazili ke Třem bubnům a před očima se vynořila věž kostelíku a zídka přilehlého hřbitova. Zatímco ostatní zmizeli ve dveřích kostela, Toník se opřel o trávou zarostlý kamenný val a zadíval se na řádky hrobů. Plakat už se mu nechtělo, kdepak! Teď v něm bublal vztek.

A jak mu oči létaly z jednoho náhrobku na druhý, najednou si všiml plachty a v ní poskládaných kostí. To hrobník z nedostatku místa otevřel dávný hrob, aby do něj uložil dalšího nebožtíka, a ostatky původního nájemníka tu trpělivě vyčkávaly, dokud nebudou do svého příbytku navráceny.

Toník se ušklíbl: vzpomněl si totiž na starou pověru, že kosti mrtvých nosí smůlu. Jedním rychlým skokem se přehoupl před hřbitovní zeď, bleskurychle se rozhlédl na obě strany a dřív než si stihl pořádně rozmyslet, co to vlastně dělá, chmátl do lebky po jednom zubu a pospíchal do kostela. Tam se nenápadně přitočil k Jakubovi, který zrovna zasněně pozoroval, jak ve vlasech krásné Kateřiny tančí sluneční světlo, a vsunul mu zub mrtvého do kapsy kalhot. Vysmíval ses slabším? Teď uvidíme, kdo se bude smát naposledy!

A věru, Jakubovi v tu noc do smíchu nebylo. Kdyby jen tak Toník tušil, co to způsobil!

Řada hrobů. | Zdroj: Fotobanka Pixabay

Tma v chalupě byla horká a lepkavá a Jakub sebou na propocené posteli neklidně házel. Spánek ho tlačil jako balvan, okrádal ho na dechu a svíral neklidem, jako by na něm ležel těžký pohled čehosi nehybného a strašného. Tísnivá můra rostla a nabývala na síle, až Jakub mocně vykřikl a doširoka, náhle úplně vzhůru, otevřel oči. A tam, venku za oknem, stála ztělesněná hrůza.

Měsíční světlo zalévalo kostnaté tělo umrlce, temné oční důlky se nehybně upíraly přímo na Jakuba. Kostlivá ruka se pozvedla a prst pomalu ukázal na mezeru v čelisti – načež začal neúprosně škrábat po okenní tabuli.

Vyděšený Jakub jako by se z léta rázem přenesl do toho nejkrutějšího ledna, kdy vám zmrzne i dech na rtech. Rozklepal se, v zoufalé snaze uniknout tomu příšernému stvoření si přetáhl peřinu přes hlavu a začal se modlit jeden otčenáš za druhým. Nepřestal, dokud úplně neochraptěl, v panickém strachu z každého dalšího okamžiku a umrlcova smrtícího dotyku.

Ale pak najednou přišlo ráno, prozradilo se šerým svitem, který pronikl dokonce i pod tlustou peřinu. Jakub se zhluboka nadechl, sebral poslední špetky odvahy a vykoukl ven. Kostlivec nikde.

Ty letní noci! zasmál se sám pro sebe, trošku křečovitě a sípavě, ale přece. Horko člověku přivolává všelijaké podivné sny, a není divu, když spí člověk sám! Už abych měl v posteli Káťu, ta mě přivede na jiné myšlenky! burcoval v sobě Jakub bujarost.

Jenže málo platno: jak se den krátil a stíny prodlužovaly, nucený úsměv mizel a nadechnout se bylo čím dál těžší. Co když se mi to přece jen nezdálo? Co když…

Do postele uléhal tak vystrašený, že si málem nebyl schopný zapálit u hlavy svíčku. A co teprve usnout, když se bál byť jen na chviličku zavřít oči! Čas ubíhal a strach rostl, dokud ponocný venku neodtroubil půlnoc. Zničehonic se ozval táhlý sténavý vzdech. A svíčka zhasla.

Krve v Jakubovi by se nedořezal ani ten nejzavilejší dřevorubec v kraji. Třesoucí se rukou marně šátral po křesadle. Pak vítr venku rozfoukal mraky a do místnosti znovu pronikl měsíc. Kostlivý přízrak stál přímo u postele, jedna bezmasá paže vyčítavě namířená do ochuzené čelisti, druhá se natahuje po Jakubovi. Ten jen mlčky vytřeštil oči, děs jako by mu probodl každičkou část těla. Vzápětí se zhroutil v milosrdné mdlobě.

A přece jen se ráno probudil živý, i když tomu sám jen sotva věřil. Zdravý ovšem nikoli. Místo statného mladíka s jiskrami v očích se ze dveří chalupy vypotácela shrbená mátoha se zakaleným zrakem a vlasy barvy dávno vychladlého popela. Toníkovi, který zrovna v tu dobu procházel po návsi, se prudce rozbušilo srdce, když v tom neznámém zuboženci rozpoznal stín někdejšího Jakuba. Co jsem to jen provedl?! zhrozil se.

Zhluboka se nadechl – a rozběhl se vysvětlovat, omlouvat, napravit to málo, co se ještě dalo.

Stařec, jenž býval Jakubem, se toho dne pozdě odpoledne dovlekl ke Třem Bubnům a zkroucenými prsty vytáhl z kapsy jakousi maličkou věc. Pak ji ze všech sil odhodil přes zeď hřbitova, kde dopadla do trsu trávy kousek od hrobu: ostrý nažloutlý špičák na zeleném polštáři.

Večer vyčerpaný stařec usnul a nerušeně spal až do bílého dne – a pak i do všech dalších, dokud jednou nevydechl naposledy. Umrlec už se nikdy neobjevil. A vytrácela se také světnice ve starcově chalupě, pomalu mizela pod krajkami pavučin a nánosy špíny. Krásná Kateřina do ní nikdy nevkročila.

Vlčnov a samota Tři Bubny na mapě. Služba Street View vás zavede až před hřbitovní zeď, za níž podle pověsti povstal okradený umrlec:

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme