Cestují stopem. Z auta poznáte kulturu země, řidiči nám ukazují i rodinné hroby, říkají cestovatelé

Stopování Kazachstánem. | Foto: Stopujeme Východ | Zdroj: Český rozhlas

Začalo to v roce 2016 úplně obyčejnou cestou do Gruzie. Pak ale přišel spontánní nápad navštívit horu v Arménii a od té doby už Erik a Šimon necestují jinak než stopem. Kolem jejich party se utvořila celá komunita lidí, kteří jezdí převážně po východní Evropě a stopují řidiče. Své zážitky pak sdílí pro ostatní na svém blogu a sociálních sítích.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„Dostali jsme spontánní nápad, že bychom mohli vyrazit na horu u jezera Sevan v Arménii. Ale z mapy jsme pochopili, že se potřebujeme dostat ještě asi 15 kilometrů k začátku schůdné cesty. Nejdřív jsme šli pěšky, ale pak jsem řekl, že bychom mohli něco stopnout. A ten nápad se u kluků uchytil,“ vypráví o začátku komunity Stopujeme Východ v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz Erik Ryšlavý.

Během chvíle šesti kamarádům zastavil řidič. Rozdělili se po třech a za pár minut se potkali na místě, odkud mohli vyrazit na horu. „Hned jak jsme se zase sešli, tak jsme si hned vyprávěli, co jsme s těmi řidiči zažili. Tady ten nám dal telefon, tak jsme hned volali jeho rodině. Hned z toho byl příběh,“ dodává Šimon Gregar.

Nebáli jste se stopovat cizí lidi v cizí zemi?

Erik: To mě vůbec nenapadlo. Já jsem stopoval už dřív, procestoval jsem stopem sám Itálii.

Jak vás napadlo „Stopovat Východ“?

Šimon: Vzniklo to tím, že se nás po návratu vždycky všichni ptali, jestli jsme se nebáli a jaké to bylo. Proto jsme chtěli formou blogu, Facebooku nebo Instagramu přiblížit lidem, že stopování není nebezpečné. Můžete do té země přijet autobusem a spát v hostelu, ale je to spíše o tom, že pojedu stopem, potkám někoho místního a on mi poví něco o jejich kultuře, dá mi svoje jídlo.

Když jedete do Chorvatska a někdo se vás zeptá, jací jsou Chorvati, tak nevíte. Protože tu kulturu tam nikdo od moře nepozná. Když se vrátím z Kazachstánu a někdo se mě zeptá na Kazachy, tak já už můžu o nich něco říct, protože jsem je poznal při stopování.

Kde berete čas a peníze na takové cesty?

Erik: Stojí to peníze. Například letenka do Kazachstánu stála dva a půl tisíce. Všichni lidi, které jsme potkali – asi dvacet Čechů, letěli do Biškeku za devět tisíc. Chce to vychytat nějaké letenky, a pak se na nich dá takhle ušetřit.

Časově to zvládnout jde. Já studuji vysokou školu a přes prázdniny mám takřka volno. Šimon dělá sám na sebe, a tak je pánem svého času.

Šimon: V Kazachstánu jsme byli tři týdny, neměl jsem úplně přehled o tom, kolik jsem tam utratil. Ale odhaduji, že se vším všudy, včetně letenek, jsem zaplatil asi dvanáct tisíc.

Kolik stojí stop?

Erik: Čím jste v chudší zemi a dál od hlavních měst, tak je to horší. Aspoň co se týká střední Asie. Když jste někde v Kyrgyzstánu, a ti lidé nemají peníze, tak si samozřejmě o něco řeknou. V té zemi je to normální. Lidé stojí při cestě, ukážou si na auto, řidiči je svezou a chtějí za to peníze.

Šimon: Já jsem se ptal těch lidí jestli to tam dělají všichni. A oni mi řekli, že ano. Když jsme se tedy dostali do situace, že řidič po nás chtěl za cestu zaplatit, snažili jsme se mu vysvětlit, že v Evropě se za autostop neplatí a snažili jsme se dohodnout. To byl ale naštěstí jen maximálně každý desátý řidič.

Začalo to v Ponrepu

Nápad vytvořit web vznikl při běžné schůzce po dokončené cestě v kině Ponrepo, od té doby ho zakládající členové považují za svoji klubovnu. Web se mezitím rozrostl a může do něj přispět jakýkoliv stopař nebo stopařka, který se chce podělit o své zážitky z cestování. Nemusí se přitom jednat o země východní Evropy. Značnou část fanoušků mají stopaři i na Facebooku a Instagramu.

Setkáváte se na cestách s rasismem nebo nenávistí?

Šimon: Všude je to jiné. Výhoda zemí, kde je křesťanství a islám v symbióze, a je jedno v jak kvalitní, je, že lidé jsou tam méně xenofobní a více tolerantní. Tam nikdo neřeší jestli se budete koupat v burkinách nebo ne.

My Češi tohle neumíme. My tu totiž nemáme tu rozmanitost těch náboženství. V každé vesničce, která má deset obyvatel, je kostel, ale nikdo tam nikdy nebyl. Ale když tady jde někdo v burce, tak je to problém. My na to nejsme zvyklí. Je to pochopitelný i nepochopitelný. Je to tím, že lidé necestují.

Proč tedy Češi necestují?

Erik: Myslím, že je velký rozdíl mezi tím, jestli jsi cestovatel, nebo jestli jsi turista. A pokud jsi turista, tak jsem přesvědčený, že ti to nedá rozhled. Na dovolené v hotelu si možná zajdete na nějaké pamětihodnosti, ale pak jedete domů. Už ale nemluvíte s tamními lidmi. To je to, co by vás mělo obohatit.

Šimon: Já si nemyslím, že Češi necestují. To je hrozná bagatelizace. Když jsme byli v tom Kazachstánu, tak jsem se tamních lidí ptal, kdo tam nejvíce jezdí. První byli Češi, pak Izraelci a Rusové.

Nesmíte se bát objevit něco nového. Cílem je poznat novou kulturu. Zážitky totiž nemusí být dobré, ale hlavně intenzivní. A to je naše motto, kterým se řídíme.

Přestože se prázdniny dostaly do druhé poloviny, oba stopaři plánují další cesty. Erik se chystá do Černé Hory a do Sarajeva. V září se pak chce vydat do Maroka. Šimon ještě neví, jeho odjezd často motivuje levná letenka.

Lukáš Řezník Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme