Cestují stopem. Z auta poznáte kulturu země, řidiči nám ukazují i rodinné hroby, říkají cestovatelé

Stopování Kazachstánem. | Foto: Stopujeme Východ | Zdroj: Český rozhlas

Začalo to v roce 2016 úplně obyčejnou cestou do Gruzie. Pak ale přišel spontánní nápad navštívit horu v Arménii a od té doby už Erik a Šimon necestují jinak než stopem. Kolem jejich party se utvořila celá komunita lidí, kteří jezdí převážně po východní Evropě a stopují řidiče. Své zážitky pak sdílí pro ostatní na svém blogu a sociálních sítích.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„Dostali jsme spontánní nápad, že bychom mohli vyrazit na horu u jezera Sevan v Arménii. Ale z mapy jsme pochopili, že se potřebujeme dostat ještě asi 15 kilometrů k začátku schůdné cesty. Nejdřív jsme šli pěšky, ale pak jsem řekl, že bychom mohli něco stopnout. A ten nápad se u kluků uchytil,“ vypráví o začátku komunity Stopujeme Východ v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz Erik Ryšlavý.

Během chvíle šesti kamarádům zastavil řidič. Rozdělili se po třech a za pár minut se potkali na místě, odkud mohli vyrazit na horu. „Hned jak jsme se zase sešli, tak jsme si hned vyprávěli, co jsme s těmi řidiči zažili. Tady ten nám dal telefon, tak jsme hned volali jeho rodině. Hned z toho byl příběh,“ dodává Šimon Gregar.

Nebáli jste se stopovat cizí lidi v cizí zemi?

Erik: To mě vůbec nenapadlo. Já jsem stopoval už dřív, procestoval jsem stopem sám Itálii.

Jak vás napadlo „Stopovat Východ“?

Šimon: Vzniklo to tím, že se nás po návratu vždycky všichni ptali, jestli jsme se nebáli a jaké to bylo. Proto jsme chtěli formou blogu, Facebooku nebo Instagramu přiblížit lidem, že stopování není nebezpečné. Můžete do té země přijet autobusem a spát v hostelu, ale je to spíše o tom, že pojedu stopem, potkám někoho místního a on mi poví něco o jejich kultuře, dá mi svoje jídlo.

Když jedete do Chorvatska a někdo se vás zeptá, jací jsou Chorvati, tak nevíte. Protože tu kulturu tam nikdo od moře nepozná. Když se vrátím z Kazachstánu a někdo se mě zeptá na Kazachy, tak já už můžu o nich něco říct, protože jsem je poznal při stopování.

Kde berete čas a peníze na takové cesty?

Erik: Stojí to peníze. Například letenka do Kazachstánu stála dva a půl tisíce. Všichni lidi, které jsme potkali – asi dvacet Čechů, letěli do Biškeku za devět tisíc. Chce to vychytat nějaké letenky, a pak se na nich dá takhle ušetřit.

Časově to zvládnout jde. Já studuji vysokou školu a přes prázdniny mám takřka volno. Šimon dělá sám na sebe, a tak je pánem svého času.

Šimon: V Kazachstánu jsme byli tři týdny, neměl jsem úplně přehled o tom, kolik jsem tam utratil. Ale odhaduji, že se vším všudy, včetně letenek, jsem zaplatil asi dvanáct tisíc.

Kolik stojí stop?

Erik: Čím jste v chudší zemi a dál od hlavních měst, tak je to horší. Aspoň co se týká střední Asie. Když jste někde v Kyrgyzstánu, a ti lidé nemají peníze, tak si samozřejmě o něco řeknou. V té zemi je to normální. Lidé stojí při cestě, ukážou si na auto, řidiči je svezou a chtějí za to peníze.

Šimon: Já jsem se ptal těch lidí jestli to tam dělají všichni. A oni mi řekli, že ano. Když jsme se tedy dostali do situace, že řidič po nás chtěl za cestu zaplatit, snažili jsme se mu vysvětlit, že v Evropě se za autostop neplatí a snažili jsme se dohodnout. To byl ale naštěstí jen maximálně každý desátý řidič.

Začalo to v Ponrepu

Nápad vytvořit web vznikl při běžné schůzce po dokončené cestě v kině Ponrepo, od té doby ho zakládající členové považují za svoji klubovnu. Web se mezitím rozrostl a může do něj přispět jakýkoliv stopař nebo stopařka, který se chce podělit o své zážitky z cestování. Nemusí se přitom jednat o země východní Evropy. Značnou část fanoušků mají stopaři i na Facebooku a Instagramu.

Setkáváte se na cestách s rasismem nebo nenávistí?

Šimon: Všude je to jiné. Výhoda zemí, kde je křesťanství a islám v symbióze, a je jedno v jak kvalitní, je, že lidé jsou tam méně xenofobní a více tolerantní. Tam nikdo neřeší jestli se budete koupat v burkinách nebo ne.

My Češi tohle neumíme. My tu totiž nemáme tu rozmanitost těch náboženství. V každé vesničce, která má deset obyvatel, je kostel, ale nikdo tam nikdy nebyl. Ale když tady jde někdo v burce, tak je to problém. My na to nejsme zvyklí. Je to pochopitelný i nepochopitelný. Je to tím, že lidé necestují.

Proč tedy Češi necestují?

Erik: Myslím, že je velký rozdíl mezi tím, jestli jsi cestovatel, nebo jestli jsi turista. A pokud jsi turista, tak jsem přesvědčený, že ti to nedá rozhled. Na dovolené v hotelu si možná zajdete na nějaké pamětihodnosti, ale pak jedete domů. Už ale nemluvíte s tamními lidmi. To je to, co by vás mělo obohatit.

Šimon: Já si nemyslím, že Češi necestují. To je hrozná bagatelizace. Když jsme byli v tom Kazachstánu, tak jsem se tamních lidí ptal, kdo tam nejvíce jezdí. První byli Češi, pak Izraelci a Rusové.

Nesmíte se bát objevit něco nového. Cílem je poznat novou kulturu. Zážitky totiž nemusí být dobré, ale hlavně intenzivní. A to je naše motto, kterým se řídíme.

Přestože se prázdniny dostaly do druhé poloviny, oba stopaři plánují další cesty. Erik se chystá do Černé Hory a do Sarajeva. V září se pak chce vydat do Maroka. Šimon ještě neví, jeho odjezd často motivuje levná letenka.

Lukáš Řezník Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme