Dan Přibáň: S trabanty končíme. Teď pojedeme ve žlutém vozítku na čtyřech kolech a je to fakt divný

Žlutý trabant a cesta kolem světa plná útrap a průšvihů. To je dnes už synonymum pro náčelníka projektu Transtrabant Dana Přibáně, který byl hostem pořadu Hovory na Českém rozhlasu Plus. Na poslední asijské výpravě natočili už pátý film nazvaný Trabantem tam a zase zpátky.

Hovory Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„Rozhodně mě to změnilo, ale ne tak, že bych si řekl, že jsem teď někdo jinej.“ | Foto: Vojtěch Duchoslav | Zdroj: Tiskový servis Trabantem napříč kontinenty

„Byla to poslední cesta s trabantama a řekli jsme si, že musíme udělat něco jiného. Už mě začalo štvát, že jsme strašně zaškatulkovaní. Že si lidi nedokáží představit nic jiného, než že sedíme a kroutíme tím volantem. Přitom trabant byl spíš prostředek k dělání dalších věcí,“ popisuje Dan Přibáň ve vysílání Českého rozhlasu Plus své plány.  

Podrobnosti zatím přísně tají, něco málo ale prozradil. „Bude to ve žlutém vozítku, to ano, ale víc je zatím tajný. Úplně nejtajnější. Na konci posledního filmu je podtitulková sekvence, která na to nové vozítko odkazuje. Když si to někdo zastaví, což nevím jak udělá, dokud to nebude na internetu, tak si to může sám zanalyzovat… Pořád to jsou čtyři kola a je to fakt divný,“ naznačuje dobrodruh.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celé Hovory Vladimíra Kroce

A kam pojedou? „Bude to všesměrově, ale do míst, kde jsme ještě nebyli. Už bych nechtěl jet dlouhou cestu odněkud někam, ale vyzobat si prostory, kam jsme se nedostali a které nikam nevedou,“ prozrazuje.

Pak doplňuje, že „nikam“ prý nevede Aljaška. V tuto chvíli vše vymýšlejí a podrobnosti se teprve rodí. Bude to vozítko na čtyřech kolech, ale větší pohodlí je určitě nečeká. „Trabant je proti tomu zlatej. Jsem vlastně zvědavý, co to bude dělat s naším kameramanem Zdeňkem, který je na sebe dost opatrný. Naopak Marek, ten zas říká, že proti Jawě nemůže být nic horšího,“ směje se.

Začalo to před 12 lety

S partou kamarádů se někdy v roce 2006 rozhodli cestovat, a když nad tím dumali, došli k závěru, že projet svět jde jen nějakou „nabušenou čtyřkolkou“.

„To je ale nereálné, když tu čtyřkolku nemáte. Takže naše myšlenka byla: vezmeme trabanta a ukážeme, že to jde. Nešlo o tu show, ale o skutečnou myšlenku, která byla pravá. Když se někdo rozhodne, že vezme nějakou blbost, udělá si kampaň, vybere prachy a pak natočí film… to nemůže fungovat, protože vespod není nic.“

Přibáň tvrdí, že jejich projekt stojí na pevných - a hlavně vydřených - základech, protože první dva filmy dělali doslova na koleně a pěkně „za vlastní“. 

„Když jsme jeli potřetí, tak to nebylo tak, že by nás kompletně platila ČT. Ale já vzal úplně všechny své úspory a řekli jsme si, uděláme z toho seriál Jižní Amerika a buď to půjde, nebo ne,“ popisuje.

Po návratu měl doma mraky materiálů. „Já se to pak snažil někam dostat. Ale je v tom naše opravdovost, a ne že je to blbý, to se bude líbit. To u nás nebylo nikdy.“

Každý z jejich snímků je tak trochu jiný, ale vlastně stejný. „Má to ukázat, že i na velkou cestu člověk nemusí mít velké auto, ani velké vybavení, ani velké peníze.“     

Cestou jsem se našel 

Přibáň cestování propadl, vlastně odjakživa chtěl vidět celý svět. Proč? „Myslím, že je to o poznání sebe samého. Dřív jsem si myslel, že dojde ke změně. Teď už vím, že člověk nějaký je, má nějaké dispozice a cestou se objevuje. Přiznává si, jaký doopravdy je. Daleko víc, než by se cestou měl změnit.“

Poslední výprava dvou trabantů, jednoho Malucha a jedné Jawy projela 25 tisíc kilometrů z Indie, přes Nepál, Pákistán, Čínu, Tádžikistán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Rusko, Ukrajinu a Slovensko.

Cesta člověka vystavuje zkouškám a tlakům. 12 let za volantem změnilo i Dana Přibáně. „Rozhodně mě to změnilo, ale ne tak, že bych si řekl, že jsem teď někdo jinej. Že je ze mě jiný člověk. Teď jsem ale daleko víc já, třeba i odstraněním různých póz. Přestal jsem si dávat pozor na to, co si o mě kdo myslí, a když mě někdo štve, tak mu to taky řeknu. A je mi v tom daleko líp,“ přiznává otevřeně.  

Má nějaký návod, jak na půlroční cestě udržet v týmu náladu? „Ponorka tam samozřejmě je. Spíš si na ni musíte zvyknout. Stejně jako když jdete pěšky a začnou vás bolet nohy. To, že vás začnou bolet, je jasný, jde o to, jak se k tomu postavíte… Ponorka je záludná v tom, když člověku najednou začnou vadit blbosti… Je otázka, jestli je to blbá antipatie, nebo reálný problém,“ dodává.

Vladimír Kroc, lup Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme