Komu patří oblíbený cíl turistů? Od bývalé nacistické továrny Rolava dávají státní podniky ruce pryč
- Ještě před pár lety o bývalé nacistické továrně Rolava-Sauersack v Krušných horách široká veřejnost v podstatě nevěděla. K zájmu turistů přispěla až některá média, fotografové a také Česká televize natočením seriálu Rapl.
- Masivní návštěvnost z posledních let se odrazila na současném vzhledu unikátní stavby. V areálu se začaly objevovat graffiti i větší množství odpadků.
- O objekty, které navštíví i tisíce lidí za pouhý víkend, se přitom oficiálně nikdo nestará, vyplynulo z pátrání serveru iROZHLAS.cz. Není totiž zcela jasné, komu objekty bývalé úpravny cínu patří. Státní podniky Diamo a Lesy ČR od ní dávají ruce pryč.
Na první pohled jde o krásnou a unikátní historickou a industriální stavbu, kterou si ale bere příroda pomalu zpět. Bývalou nacistickou továrnu Rolava-Sauersack už dnes tvoří pouze soubor několika betonových skeletů zarostlých trávou, stromy a řadou vzácných rostlin. Není divu, že se bývalý důl stal oblíbeným cílem fotografů a turistů.
Nacisté ji museli opustit narychlo, teď si továrnu uprostřed rašelinišť bere zpět příroda
Číst článek
A v tom je právě problém. „Současný stav je tragický. Donedávna to bylo neznámé místo a návštěvnost tam byla dramaticky nižší. Ale pak se zpropagovalo – jednak se tam točil seriál Rapl České televize, který tomu pomohl dost masivně, a pravidelně o tom vycházejí články, které se i recyklují. Ta propagace je bohužel dost vysoká,“ popsal pro server iROZHLAS.cz starosta Přebuzi, pod kterou bývalá továrna katastrálně patří, Martin Bruoth (Pro Přebuz).
Počet turistů, kteří toto místo v posledních letech navštěvují, neodpovídá kapacitě, jakou areál má. „Správně by se tam například vůbec nemělo parkovat. Lesy ČR tam vyhradily nějaký kousek, kde se pár aut dá odstavit s tím, že kdysi to stačilo. Dneska tam auta parkují podél silnice třeba kilometr,“ stěžuje si na neutěšený stav památky starosta.
Před 75 lety uctili lidé v Terezíně památku obětí nacismu. Slavnostně pohřbili 601 exhumovaných těl
Číst článek
Velký počet turistů se podepisuje i přímo na areálu bývalé továrny. Prakticky není možné najít budovu, která by nebyla posprejovaná různými graffiti, na mnoha místech se válí plechovky i lahve od piva a další odpadky a stav některých částí budov – nejvíc asi dvou schodišť – je alarmující. Při bližším pohledu místo nepůsobí tak idylicky jako v seriálu.
Některých problémů si všimne jen cvičené oko odborníka. „Najít místo o velikosti čtyřech metrů čtverečných, které by nebylo narušené detektoráři, kteří zde povětšinou hledají – podle jejich slangu – slepici s větrákem, což znamená jakýkoliv předmět s německou orlicí držící hákový kříž, je nemožné,“ popisuje stavební historik Petr Hasil z Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem, který bývalou továrnu dlouhodobě zkoumá.
Tito lidé si podle něj často vůbec neuvědomují, co svým jednáním způsobují. „Zbavují velmi zajímavou archeologickou lokalitu prakticky definitivně všech kovových artefaktů, které mají datační funkci, jsou velmi zajímavé i ze svého samostatného hlediska, avšak jsou významné zejména v kontextu ostatních artefaktů, které se nachází ve stejném souvrství. V momentě, kdy jsou tyto věci odnášeny pro účely toho, aby si dotyční lidé vystavili tyto předměty na poličku, zbavují zbytek společnosti možnosti hlouběji poznat historii tohoto místa. Je to pro nás opravdu palčivý problém,“ dodal.
Lesy ČR ani Diamo jej nechtějí
O správu areálu by se měl starat jeho vlastník, který by měl místo uklízet, odstraňovat graffiti a konzervovat budovy. Otázkou ale je, kdo to je.
Muzeum bitvy o Británii získalo německý Heinkel. Namalovalo jej jako stroj, který sestřelil Čechoslovák
Číst článek
„Majetkově je to velmi zajímavé. Podzemí spravuje Diamo Příbram, jakožto nástupnická organizace. To, co je nad zemí, je nejasné, protože to v katastru není ani jako budova, takže tam je to sporné, ale celou oblast spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, protože se to nachází uprostřed Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště, a majetkově lesy mají na starosti Lesy ČR,“ popsal svůj pohled na věc starosta Přebuzi.
Agentura na ochranu přírody a krajiny ale jakoukoliv odpovědnost za pozemek odmítá. „Tyto objekty ani pozemky agentuře nepatří, pozemky patří Lesům České republiky, podzemní díla spravuje Diamo, státní podnik. Celý objekt se nachází v národní přírodní rezervaci Rolavská vrchoviště, kde je kvůli ochraně zdejší přírody ze zákona zakázán vstup mimo značené cesty. Na žádost města Přebuz v roce 2016 agentura umožnila vedení turistické stezky k objektům. Tu spravuje město Přebuz,“ vysvětlila mluvčí Karolína Šůlová.
Podle Rudolfa Kovaříka, který se o areál zajímá a do jisté míry i stará více než 30 let, by majitelem měl být státní podnik Diamo, se kterým dlouhodobě jednal. „Chtěli jsme tohohle černého Petra někomu předat, ale nikdo to nechce. Není to celek, už je to strašně rozdrobené,“ řekl.
Oba státní podniky ale odpovědnost za areál odmítají. „Nacistická továrna Rolava-Sauersack v Krušných Horách není v majetku s. p. Diamo, a tudíž s ní nemáme žádné plány. V dané oblasti spravujeme pouze dvě důlní díla (jámy), které kontrolujeme z hlediska dodržování báňských předpisů,“ vysvětlila mluvčí Diama Kristýna Hanušová, proč se o budovy bývalé továrny nestarají.
Za působení v Obraně národa 10 let za velezradu. Příběhy zapomenutých hrdinů odboje ukrývá archiv
Číst článek
Stejný postoj mají i Lesy ČR. „Lesy ČR nejsou vlastníkem objektu, respektive zbytků staveb bývalé nacistické továrny Rolava – Sauersack, proto nemají s tímto objektem žádné plány. Právní předchůdce podniku, kterým byly Západočeské státní lesy v Plzni, s.p., převzal hospodářskou smlouvou v roce 1987 pozemek parc. č. 941/1 v k.ú. Rolava. Objekt, který se na tomto pozemku nachází, nebyl předmětem předání. Není zapsaný v katastru nemovitostí a jeho vlastníka neznáme,“ řekla serveru iROZHLAS.cz mluvčí Eva Jouklová.
Podle ní jde o „cizí majetek, do kterého nelze vkládat prostředky státního podniku“.
Jasno nemá ani Karlovarský kraj. „Vzhledem k nevyjasněným vlastnickým vztahům kraj dosud nejednal s majiteli o dalším osudu ‚areálu‘, nicméně jde o objekt s potenciálem na prohlášení za kulturní památku technického charakteru,“ reagoval na dotazy serveru iROZHLAS.cz náměstek hejtmana Karlovarského kraje Martin Hurajčík (ANO).
Ani správce Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště Petr Krása nemá tušení, kdo přesně by se měl o památku starat: „Vlastníkem jsou pravděpodobně Lesy ČR, ale je tam takové právní vakuum, které je nevyjasněné, protože vlastníkem pozemků jsou Lesy ČR, ale oni to nepostavily, nikdy s tím nesouhlasily, aby tam nějaká taková stavba byla. Ta jim spadla do klína systémem padajícího něčeho. Oni si myslí, že to jejich není, právní výklady jsou různé, takže to tam tak jako levituje.“
Dobrovolníci a brigády
Vzhledem k tomu, že k bývalé nacistické továrně se nikdo nehlásí, tak úklid areálu po turistech zbývá na místní a různé dobrovolníky. „Staráme se o něj občas, spíš brigádnicky, dobrovolnicky, že se tam posbírají odpadky. Ale dokud tam není nějaká černá skládka, kterou bychom měli řešit, tak se o to místo nemáme v podstatě jak starat,“ popsal starosta Přebuze Bruoth.
„Celá národní přírodní rezervace má 700 hektarů. Zahrnuje především mokřadní rostlinná společenstva, rašelinné lesy a vrchoviště. To nejcennější, co tam je. A součástí toho je tento antropogenní areál staré úpravny cínové rudy. A on se rozpadal 60 let a vnesl do toho prostřední poměrně zajímavé stanoviště, které se tam postupně vytvořilo na té suti, na rozpadlém kamenivu, zdivu a tak dál. V horách se objevil poměrně vzácný materiál, který s sebou nese vyprahlou půdu, nese s sebou obohacení o vápník a nějaké další stavební látky, které v tom širokém území nejsou. Díky tomu se tam uchytily rostliny třeba vázané na vápník, které jsou v Krušných horách velmi vzácné, protože se tam vápník přirozeně téměř nevyskytuje, a tady najednou je. Tím, že to je rozpadlá budova, tak tam není moc půdy, není tam žádný humus, tak se tam špatně uchytává vegetace. Tohle všechno prospívá druhům rostlinným, ale i malým živočišným, které jsou vázané na nezapojenou vegetaci, nehustou vegetaci jak ve výšce, tak i ploše na zemi. A ty tam našly svoje útočiště, což je ojedinělé v tom prostředí. Z toho důvodu se to stalo součástí národní přírodní rezervace a nějakým způsobem se o to staráme. Chceme to tam zachovat, protože se tam zvyšuje biologická pestrost a diverzita. Protože je to 60 let opuštěné, tak to zarůstá náletem. Ono by to zarostlo do lesa a tyhle druhy, které potřebují otevřené stanoviště bez vegetace vyhřívanou sluníčkem, tak by zmizely z toho území. Takže se to snažíme vyřezávat a zachovávat v konzervované podobě rozpadu.“
Petr Krása (správce Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště )
Kovařík dokonce po návštěvnících likviduje ohniště. Ta zakládají hlavně u Rolavského rybníka, který je součástí areálu a kde je koupání i zakládání ohňů zakázáno. „Vždycky se snažím rozříznout ten kus pozemku, vložit tam ty uhlíky a zakrýt to. Protože když tam člověk přijde a nevidí ohořelé kousky dřeva, tak už tam těžko něco založí. Tímhle stylem jsem tam přes 25 let uklízel a podařilo se mi z pěti táboráků, které jsou kolem nádrže, dostat na číslo jedna nebo nula,“ vysvětlil s tím, že oheň je nebezpečný pro rašeliniště, která se nacházejí v okolí. Několikrát kvůli tomu podle svých slov dostal „přes nos“.
Kovařík byl členem občanského sdružení Rosnatka, které se v minulosti snažilo vyjasnit majetkové poměry a iniciovat jednání, jejichž cílem bylo, aby se o areál někdo začal starat, místo hlídali a návštěvníkům přibližovali jeho historii.
„Chtěli jsme, aby se tam lidi nezranili, aby tam byla naučná stezka, aby nechodili tam, kde se nemá, protože je tam chráněné území, takže jako Rosnatka jsme v roce 2015 vyvolali jednání s Diamem, policií, se starostou, s hasiči… Bylo nás tam asi deset a dohodli jsme se na ochraně. Udělali jsme hlídky. Každý víkend, kdy je to nejnavštěvovanější, jsme se tam střídali a v klidu jsme lidem říkali, co to je, co smí, co nesmí, udělali se i nějaké letáky a celý rok jsme tam dělali dobrovolnou činnost na ochranu území. Bohužel po roce už nedošlo k dalšímu obnovení smlouvy, kterou jsme měli mezi sebou. Lidé tam rozdělávali ohně, dělali nepořádek a všechno možné,“ vzpomínal šéf dnes již neexistujícího občanského sdružení Rosnatka Rudolf Chlad.
V roce 2015 Rosnatka o prodlouženém víkendu 4. až 6. července prováděla v areálu sčítání turistů. Celkem jich podle Kovaříka bylo 3850. „Později se to ještě zvýšilo, když se tam točil Rapl,“ dodal Kovařík.
Vzácné rostliny
Systematičtější péči tak v bývalé nacistické továrně provádí jen správa Chráněné krajinné oblasti Slavkovský les, respektive Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště, jehož je areál součástí. Stal se jím proto, že v troskách továrny se objevily vzácné druhy rostlin, které by se tam jinak nevyskytovaly.
Nepotrestali jsme konkrétní viníky, říká historik o odsunu Němců. Ten připomíná film Krajina ve stínu
Číst článek
„V horách se objevil poměrně vzácný materiál, který s sebou nese vyprahlou půdu, nese s sebou obohacení o vápník a nějaké další stavební látky, které v tom širokém území nejsou. Díky tomu se tam uchytily rostliny třeba vázané na vápník, které jsou v Krušných horách velmi vzácné, protože se tam vápník přirozeně téměř nevyskytuje, a tady najednou je,“ popsal Krása.
Tyto rostliny potřebují otevřená stanoviště, proto zbavují objekt náletových rostlin. „Ono by to zarostlo do lesa a tyhle druhy, které potřebují otevřené stanoviště bez vegetace vyhřívanou sluníčkem, by zmizely. Takže se to snažíme vyřezávat a zachovávat v konzervované podobě rozpadu,“ dodal správce.
Občas tam ale správa uklízí i odpadky. „Jednou za čas – za několik let – tam děláme větší úklidy. Někdo tam naveze nějaké gauče, pneumatiky… To jsme všechno uklidili. Na to jsme nějaké prostředky našli. Teď se tam objevují odpadky – plechovky, igeliťáky a další drobné odpadky. Nějak se o to stará obec, jednou za čas se nějací dobrovolníci domluví, vysbírají to a odvezou to,“ dodal Krása.
Historie bývalé továrny Rolava podle Petra Hasila
Lokalita, kde se závod nachází, je s hornictvím spojena dle montánních (hornických – pozn. red.) terénních reliktů a podle písemných pramenů minimálně od pozdního středověku. Každopádně nějaká forma moderní těžby začíná až ve 20. století.
V roce 1908 Karl Hausler, teplický podnikatel, zde zakládá důl Segen Gottes, který ukončuje svoji činnost o 11 let později a to ze dvou důvodů. Prvním jsou majetkoprávní spory vlastníků dolu, ale zejména také to, že v meziválečném – mírovém – období se cena drahých kovů výrazně snižuje z důvodu obrovské konkurence – když se budeme bavit o Rolavě, tak například cínu, který je těžen například v Africe a je možné ho do Evropy dodávat zámořskými cestami velmi levně. Proto řada lokalit se stává nekonkurenceschopnými. Stejně tak i důl Segen Gottes.
Tato situace se pochopitelně mění se začátkem druhé světové války, kdy si Německo velmi dobře uvědomuje, že tyto zámořské cesty budou velmi komplikované, a rozhodne se proto investovat obrovské množství prostředků do lokalit, kde by těžba v mírovém období byla zcela nerentabilní.
Jedním z těchto příkladů může být i důl Sauersack, jehož vznik je možné popsat od roku 1939, kdy společnost Otavi Minen se sídlem v Berlíně, což je obrovský hospodářský koncern, kupuje důlní práva v této oblasti a zakládá jednu ze svých dceřiných společností Zinnbergbau Sudetenland. Tato společnost provozuje jediný důl a to právě důl, který se v písemné evidenci označuje jako Sauersack, který využívá obřích dotačních prostředků ze strany říšského ministerstva hospodářství, konkrétně celkových nákladů, které byly vypočteny na 13 milionů říšských marek, tvoří dotační část 11,5 milionu.
Za tyto peníze je vystavěn moderní úpravnický areál, je vystavěna přehrada, která úpravnu zásobuje vodou, a je vystavěn zajatecký tábor, který slouží pro ubytování válečných zajatců. Ti tvoří jednu za dalších dotačních položek, které říšská vláda nabízí těmto podnikům. Konkrétně se zde pohybuje až 800 válečných zajatců. Tito zajatci byli tvořeni ze začátku války především Francouzi a v průběhu války zejména národnostmi ze Sovětského svazu. Tito zajatci sloužili jako levná pracovní síla.
Posledním velmi významným typem, jak stát podporoval těžbu i v těchto místech, bylo dodání odborných specialistů. To nebyli skutečně pouze vyučení horníci, ale jednalo se opravdu o špičky ve svém oboru. Jedním z nich byl doktor, později profesor Hubert Schranz, který celý závod vystavěl. Jeho vysoké kompetence je možné demonstrovat například na tom, že jednak působil několik let v Teheránu jako poradce perské vlády v oblasti hornictví a úpravnictví, ale také mnoho z úpravnických zařízení, které byly na Rolavě využívány, sám pomáhal vyvíjet v Magdeburku ve společnosti Krupp Grusonwerk. Po válce se stává ředitelem celého koncernu Otavi Minen.
Během války zde bylo vyraženo až 4000 metrů chodeb, které však většinou sloužily pouze jako forma prospekce. Ložiska, která zde byla těžena, totiž nesplnila očekávání nákladníků a byla velkým zklamáním. Dalšími problémy, se kterými se důl potýkal, byly samozřejmě přírodní podmínky. Celý areál se nachází prakticky v rašeliništi. Zima v těchto oblastech byla ve 40. letech, jak máme doloženo, silná, sníh zde byl až do května nebo června. Problém byl i se zajatci. Celá řada prací v dole a na úpravně je možné hodnotit jako otrockou, manuální bezduchou práci. Řada činností je velmi sofistikovaná a velmi náročná na kvalifikaci pracovních sil. Mnoho zajatců proto získalo takové vzdělání, že dosáhli dokonce výučních listů střelmistrů, horníků, ale i odborníků na úpravnictví.
Finančně byl závod velkým propadákem. Ze stran nadřízeného horního úřadu ve Freibergu z inspekčních cest se můžeme dočíst, že například tento závod je pouhým plýtváním říšských financí a pracovními silami.
Na konci druhé světové války jsou všichni zajatci odvezeni do vnitrozemí do říše a důl i s civilními zaměstnanci spadá pod českou národní správu. Národním správcem je jmenována další významná osobnost František Nedvěd. Zachránil veškeré archiválie.
Vyvstala otázka, co s dolem dál. Na jedné straně zde máme obrovský nedostatek pracovních sil v poválečném období v Československu, na druhé straně však máme bohatě vybavený závod, který nestihl vytěžit sledovaná ložiska cínu, wolframu a arsenu. Rozhodování o tom, zda důl nechat ladem, nebo těžbu obnovit, trvalo poměrně dlouho. Vzhledem k tomu, že udržovací práce – zejména čerpání důlní vody – byly nesmírně nákladné, došlo k tomu, že bylo rozhodnuto definitivně uzavřít tento závod.
V roce 1947 dochází k tomu, že ze závodu jsou odvážena zařízení, která je možné použít v jiných – zejména důlních – závodech. Některé těžní stroje se tak dostávají na Kladensko, na Příbramsko a tak dál. Montované baráky, které sloužily pro ubytování válečných zajatců, je možné z písemné evidence dohledat, že byly prodány třeba Českým drahám a podobně.
Po odvozu zařízení se vlivem dějinného vývoje se celá lokalita dostává do ostře střeženého hraničního pásma s NDR. Díky tomu je tento areál zcela opuštěn, je prakticky prost veškerých návštěvníků. Dochází k přirozené degradaci především dřevěných konstrukcí.
V devadesátých letech přestává být hraniční pásmo přísně střežené a celá řada místních i přespolních se vydává do těchto končin se obohatit železnými předměty a železným vybavením, která je stále možné v areálu najít. Jedinou zásadní stavební činností je výstavba železobetonových zátek, které jsou umístěny nad šachtami Jámy 1 a Jámy 2. Tím se celý areál stává velmi zajímavou technickou, ale i přírodní památkou.
Toho si všímá především Agentura ochrany přírody a krajiny, na jejíž doporučení vláda v roce 2012 vyhlašuje Národní přírodní rezervaci Rolavská vrchoviště. Správa se stará hlavně o to, aby zde nedocházelo k ničení přírodních památek, ale také vytyčuje značené trasy, označuje důlní památky.
