Cestovatel Zibura: Očkování fandím. Nechci zatěžovat zdravotní systém chudé země svou nezodpovědností

Když se před deseti lety Ladislav Zibura vydal na první pouť do Santiaga de Compostela, nesl na zádech čtrnáct kilogramů, letos si cestu zopakoval, tentokrát už se ale vypravil s lehčí bagáží. Do osmikilového zavazadla vměstnal i notebook a fotoaparát. „Velký trend byly před deseti lety membránové věci, které nepromokly. Dnes už mají poutníci jinou strategii – věci tak lehké, že když promoknou, rychle zase uschnou,“ prozrazuje.

Tento článek je více než rok starý.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Cestovatel Ladislav Zibura

Cestovatel Ladislav Zibura | Foto: Elena Horálková | Zdroj: Český rozhlas

Pokud jde o cestování, je velkým fanouškem očkování proti všemu, co v dané destinaci hrozí, přiznává. „Když si člověk v odlehlejších zemích, jako je třeba Nepál, uvědomí, že místy je reálně nedostupná zdravotní péče, najednou plně ocení, že je očkován.“

Přehrát

00:00 / 00:00

Nadčasová povídání s nevšedními osobnostmi

Pokud třeba cestovatele pokouše divoké zvíře a je potřeba dostat se co nejrychleji do nemocnice, z některých lokalit se může cesta do zdravotnického zařízení protáhnout i na několik dní.

„Takže očkování je věc, které hodně fandím, a myslím si, že to patří k zodpovědnosti cestovatelů. Nechci někam přijet a zatěžovat zdravotní systém chudé země tím, že se sám chovám nezodpovědně,“ vysvětluje a dodává, že kromě toho nosí po cestách v příruční lékárničce také léky proti nejběžnějším neduhům, jako je průjem nebo bolest.

Dva druhy strachu

Podle Ladislava Zibury, který své zážitky z cest už několik let vydává knižně, existují dva druhy strachu. Jedním je ten, který člověku neumožňuje dělat to, co má rád – a ten je zbytečný. Od takového strachu je dobré se naučit oprostit, protože nevaruje před skutečným nebezpečím.

Podobně abstraktní strach odrazuje některé lidi například od cesty do Íránu, kam se sám brzy chystá odcestovat. „Stačí si ale pročíst, jaké jsou statistiky kriminality nebo jiná rizika. A člověk dospěje k tomu, že je ta země velmi bezpečná.“

Pak je nicméně druhý typ strachu, který je užitečný přítel – to je strach, který má člověk jen někdy. „Jde vlastně o převlečenou intuici a takový strach je dobré poslechnout,“ radí host Hovorů Jany Klusákové.

Ve světě se Ladislav setkal s mnoha otevřenými a přívětivými lidmi, kteří se hned hotovili nabídnout pomoc. Ohleduplní a zdvořilí jsou ale i Češi, tvrdí.

„A to není jen můj pocit, říkala mi to i spousta cizinců, kteří Česko navštívili. Vidíme to i u velkých událostí, jako jsou povodně nebo teď nedávno tornádo na Moravě – že jsou Češi rádi, když mohou pomoct. Je iluze, že bychom byli neochotný a nevšímavý národ. A dokonce si myslím, že je trochu nebezpečné si to opakovat, protože by se mohlo stát, že to budeme říkat tak dlouho, až se to stane realitou.“

Proč chtěli Ladislavovi v Tureckou koupit kolo nebo lístek na autobus? A z jakého důvodu ho v Nepálu považovali za kmeta? Poslechněte si celý audiozáznam Hovorů Jany Klusákové.

marz, Jana Klusáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme