Deník Lucie Výborné: Cože, ty chceš jít na Antarktidu? A dneska nemůžeš vytáhnout ze spacáku ani ruku...
Lucie Výborná, novinářka, rozhlasová a televizní moderátorka a jedna z hlavních tváří Radiožurnálu se chystá na jižní pól. Pojďte sledovat její cestu v nepravidelném deníku Antarktida v mojí hlavě, který popíše jak přípravy, tak i samotnou anabázi (za) ledovým dobrodružstvím.
Ladakh, Malý Tibet. Vesnice Sapi, konec ledna, 7 hodin ráno.
Otvírám oči, v malé místnosti u našich domácích je už světlo.
Vydechnu a koukám, jak mi jde pára od pusy. Okýnko vpravo ode mě je zevnitř zamrzlé. Aby nebylo, mezi ním a hliněným zdivem je asi centimetrová díra a ani otvor, kterým na strop ústí roura od miniaturních kamen, moc netěsní. Kluci budou ještě tak hodinu spát, měla bych vstát a roztopit kamna, říkám si. Taky musím na záchod, který mají ladacké domy často venku.
Nic z toho mě neleká.
Co mě ale děsí, je fakt, že se mi vůbec nechce. A že se ani po deseti minutách nemůžu přemluvit.
„Cože, ty chceš jít na Antarktidu Messnerovou cestou? Jako tisíc kilometrů? To znamená každý den absolvovat po ránu asi o 300 % náročnější cvičení, než je tohle! Vylézt do většího mrazu, rozpouštět led na vodu, vařit, balit spacák, karimatku, věci, stan, všechno to narvat na sáně, dobře zabezpečit a po nějakých dvou hodinách se vydat na pochod! A dneska nemůžeš vytáhnout ze spacáku ani ruku, a přitom stačí vylézt, roztopit kamna, dojít si na záchod a jen si sbalit spacák a těch pár věcí do batohu a snídani už obstarají místní. Co chceš s takovou morálkou na Antarktidě dělat? Jak zvládneš skoro dva měsíce, každé ráno…“
Peskuju se, ale už u toho vstávám.
Zakuklenci kolem chrní, rozdělávám oheň v kamnech po místním způsobu: trochu třísek poleju benzinem a škrtnu sirkou. Místní to jinak nedělají, na nějaké předpisy se tady moc nehledí.
Náš předešlý domácí ve vesnici Alchi – a to byla bohatá domácnost !!! – měl před domem sud s teplou vodou. Byla teplá furt, protože v ní měl hozené dva obnažené elektrické dráty.
Přikládám do kamen sušený jačí trus.
„Ano, pane učiteli, hovno hoří,“ usmívám se v duchu. Sice není extrémně výhřevné, ale hoří dobře. A kupodivu spíš voní, než by smrdělo. Radši přikládám trus než dřevo, ale stejně si připadám jako padouch. V ladackých domech se totiž netopí. V kuchyni je oheň nutný, tam teplo je, když se vaří, ale jinde je to přepych. Dřeva je málo, v některých vesnicích skoro žádné. A pak by měli přijít bílí ďáblové a za večer stopit měsíční zásobu?
Venku je po ránu kolem minus dvaceti, čert ví, jak moc mrzne v baráku.
Deník Lucie Výborné z cesty na jižní pól: Antarktida v mojí hlavě
Číst článek
Všichni chtějí vědět, jak velká zima v Malém Tibetu je. Stejně se mě ptají a zase budou ptát, jak velký mráz je na Antarktidě. Ale já to neměřím, fakt to přesně nevím. Není to důležité. Musíte se hýbat, máte nějaký plán, něco chcete dělat. Spousta lidí má pocit, že by umřela zimou, a pak jsou často překvapeni, jak málo toho na sobě vlastně mám. Ale dokud se tělo hýbe, je to pohoda. A pak je tu sluníčko. Ladacké slunce je i teď, v lednu, extrémně silné. A navíc jsme skoro 4000 metrů vysoko. Ladaku se přezdívá „Země zářících sedel“ a je to pravda pravdoucí. Slunce je jasné a v sedlech vás rozzáří pohledy na nové krajiny a nové horizonty před vámi… Rozlehlost je tu obrovská.
I sluníčko na Antarktidě umí zahřát, nehledě na to, že v prosinci vůbec nezapadá. Přes noc se lehce povaluje nad obzorem, a pokud nejste ve stínu hory nebo pahorku – anebo se nezatáhne úplně – dají se mrazivé noci zvládnout. V mém červeném stanu (Amundsen – můj vzor) umí být později odpoledne i pěkných pár stupňů nad nulou.
Tak radši myslím na tuhle variantu, ne na tu, kdy vás olizuje ledový vítr, sluneční terč je schovaný v mraku poletujícího sněhu, který vás bičuje, odebírá vám tělesné teplo a s ním i kusy života a vy už se jen modlíte, aby to přestalo.
Taky myslím na svůj antarktický benzinový vařič. Jak jsem se ho před první cestou na Antarktidu bála, protože se musí natlakovat a benzin je parádní hořlavina a můj kamarád horolezec má dodnes spálenou půlku tváře, když mu ve vteřině od vařiče chytl v Himálaji stan a…
Byla jsem ze svého prvního benzinového vařiče tak vyklepaná, že jsem poprosila svého kamaráda Martina, který je bývalý vojenský pyrotechnik a přežil VŠECHNY svoje mise v Afghánistánu, aby mě s vařičem naučil. Smál se mi a ptal se, jestli si má na tu instruktáž donést pyrotechnický oblek. Chtěla jsem mu říct, že bude úplně stačit, když ho donese mně, ale nechtěla jsem vypadat jako srab. Instruktáž proběhla v parku před strahovskými kolejemi a obsluha se v mrazu Antarktidy stala po několika dnech rutinou, benziňák byl spolehlivý a ani jednou mě nevypekl. Topení a vaření je fakt důležité, říkám si, cpu do kamínek jačí bobky a nechci předbíhat teď, chvíli předtím, než s partou začnu stoupat do sedla ve výšce 4500 metrů… Ale stejně… Myslím na Antarktidu, myslím na Antarktidu, myslím na Antarktidu.
