Deník Lucie Výborné z cesty na jižní pól: Antarktida v mojí hlavě
Lucie Výborná, novinářka, rozhlasová a televizní moderátorka a jedna z hlavních tváří Radiožurnálu se chystá na jižní pól. Pojďte sledovat její cestu v nepravidelném deníku, který popíše jak přípravy, tak i samotnou anabázi (za) ledovým dobrodružstvím.
Zpátky v čase
Mrzlo a foukal vítr. Slunce nad námi svítilo jasně, ale občasné poryvy nás zahalily do oblaku milionu drobných diamantů, vířících vzduchem. Nohu před nohu, monotónní pohyb dopředu sunoucích se lyží, špičky, které střídají jedna druhou. V postroji občas trochu cukne jako připomínka toho, že za vámi na saních jede celý váš život. Když o něj přijdete, nemáte teplo, jídlo, stan, spacák, nemáte nic. Ale v úseku, kterým jdeme, není třeba dělat si starosti, a tak jdu lehce. S každým krokem tady na Antarktidě cítím víc života nejen v sobě, ale i v okolní krajině. Prostor, v němž kráčíme, vůbec není pustá pláň. Je plná nepopsatelné energie začátku světa nespoutaného člověkem.
A najednou to přijde. Ze sněhu trčí asi metrový kus drátu a na jeho konci malý černý praporek velikosti krabičky od sirek. Jako by někdo vzal moje srdce do ruky a začal ho mačkat. Kluci se radují, jsme blízko. Tohle je známka, že se blížíme k americké základně Union Glacier. Mně blbý kus drátu s černým hadříkem úplně zničil den. Když se o tři dny později u stanů základny objímáme, místo abych se radovala z toho, co jsme dokázali, cítím nepopsatelný smutek.
Vím, že potřebuju jít dál. Nevím, jak daleko, ale rozhodně dál. Pořád dál, pryč od všeho. Ne kvůli úniku, ale kvůli plynutí v jednom rytmu s touhle neskutečnou bytostí, ve které kráčím. Která mě udržuje ve střehu, ale zároveň sytí dosud nepoznanou energií prazákladu země.
Kluci už jdou ke stanům sundávat postroje a vypřahat sáňky.
Vítr trochu zesílil.
Dívám se zpátky do nekonečna, kterým jsme přišli.
„Vrátím se… já se vrátím…,“ slyším se šeptat do sílicího větru. Je konec prosince, blíží se Nový rok 2020.
18. 1. 2023
Teď je leden 2023 a já si zase začínám psát svůj Antarktický deník. Když budu zdravá, nevypukne epidemie nebo se nestane něco naléhavého v mojí rodině, za 10 měsíců letím na Antarktidu.
Ráda bych došla na jižní pól tzv. Messnerovou cestou. V roce 1989 po ní vyrazil Reinhold Messner s Arvedem Fuchsem a nechybělo moc a bílý kontinent je pohřbil jako spoustu polárníků před nimi.
Je to přes tisíc kilometrů.
Nejsem Messner. Jsem holka, promrzám víc a rychleji než chlapi. Bude mi 54 let. Nemohu věnovat následujících 10 měsíců jen přípravě, tréninku a regeneraci. Musím chodit do práce, platit složenky a starat se o domácnost. A musím ještě jednu věc, a ta mi nejde: odmítat a nedělat nepodstatné věci.
Nadšené dítě ve mně si musí uvědomit, že veškerý volný čas padne na trénink, přípravu a regeneraci. A taky na vydělávání peněz. No jo, ale kdy jindy, když ne teď.
Známá průserářka ve mně si musí uvědomit, že je dobré sebrat odvahu a říct to doma a šéfovi rovnou, ne dva měsíce před odjezdem. To je disciplína, kterou jsem provozovala před prvním odjezdem na Antarktidu v roce 2019, a dodnes se za to stydím.
Mým partnerem pro tuhle cestu je ČEZ a veliké díky za to, ale nebude to stačit. Budu muset sehnat ještě tak půl milionu – nebo prodat auto.
Začala jsem trénovat, tedy pravidelněji běhat (to je jen malý začátek). Všichni tuhle disciplínu opěvují, já ji používám jako nástroj sebedisciplíny. Běžím po lesoparku na Praze 4, je bahno a prší a je to jenom hrozný. Tělo nemládne, až přejdu do vyšších obrátek a začnu dělat i jiné věci, užiju si spoustu zábavy.
Někde vzadu v hlavě slyším obdivnou větu sympatické pětačtyřicátnice: „Teda, jak vy to děláte, Lucko …“ Tak teď se konečně nemusím rozpačitě usmívat a můžu jí říct: přečtěte si na iRozhlasu můj deník. Tam to všechno máte.
Ještě že mám Antarktidu v hlavě. Ještě že to je krajina, kterou se brouzdám, abych si odpočinula. Ještě že si pamatuju i dny, kdy se zatáhlo a nebylo vidět nic, šli jsme v bílé bez jakéhokoli náznaku horizontu nebo bodu, k němuž by bylo dobré se upřít. Ještě že pořád slyším mého parťáka, jak říká:
„Ty tu chceš zmrznout? Ne? Tak vstávej a jdeme.“
A tak jsem vstala a jdu, běžím, začínám psát začátek nového příběhu. Třeba vás bude bavit, když budete vědět, „jak se dělá expedice“. Co všechno musíte udělat, abyste si mohli nazout polárnické běžky, co na sáně, jak trénovat, s kým a o co smlouvat, jít sólo nebo hledat parťáka, jak to nevzdat… nebo jak čurat ve stanu v leže do PET lahve – i když to vlastně ne. To mám natrénováno od minule.
