Usmlouvat v Maroku zvláštní talisman může znamenat, že vás přepadne touha přejít Saharu pěšky
Historický kompas vykládaný ebenovým dřevem objevil na svých toulkách s kamarády na motorkách jižním Marokem Vladimír Kroc. Ocitli se ve starobylém ksaru pojmenovaném po kmeni Benhadu. Jeho obyvatelé už statovali v nejednom filmu.
Ksar znamená opevněné město, v oblasti Maghrebu jsou tyto pevnosti obvykle zbudované z červeného jílu. Nejznámější z nich je zřejmě Ait Benhaddou, přezdívaný Hollywood pouště, protože se tady natáčely slavné snímky od Lawrence z Arábie až po Gladiátora.
Působí to, jako bychom se propadli v čase kamsi do sedmnáctého století. Dojem ovšem kazí davy turistů. Mezi nimi si nás vyhlédl obchodník v jednom z mnoha zdejších krámků s nepotřebnostmi, kterým se říká suvenýry. Zkušeným okem si nás měří a spiklenecky nám nabízí zvláštnost: „beduínskou GPS“. To nás opravdu zaujalo.
Ukazuje nám podivně tvarovaný přívěsek, k němuž má dobrodružnou legendu: „Tohle jsou tři výřezy, do kterých potřebujete v noci seřadit za sebou tři hvězdy do jedné roviny. Když se vám to podaří, určíte, kde je jih.“
„A tohle symbolizuje Saharu, pouštní duny. Toto je cesta karavany, která putuje po Sahaře cik cak, nikdy nesměřuje přímou cestou,“ pokračuje obchodník.
Šipka představuje stan, ve kterém nomádi tráví čas přes den, protože karavana kvůli vedru cestuje v noci.
„Tady vidíte čtyři kmeny: Berbeři, nomádi, Tuaregové a beduíni. Čtyři kmeny, které žijí na severu, v této části Afriky, nejenom v Maroku,“ vysvětluje obchodník.
Propadnout se do knihy
Prodavač, který se představil jako Med, nás odhadl dobře. Zvláštní šperk, který zároveň funguje jako jednoduchá navigace a je plný symbolů, nás opravdu zaujal. A my se s přáteli zas navzájem známe natolik dobře, že bez domlouvání víme, že chceme tři stejné.
Deník Lucie Výborné: Seveřani jsou nejlepší polárníci a já s vařičem pořád nejsme kamarádi
Číst článek
Začínám si připadat jako Santiago v příběhu Paolo Coelha o Alchymistovi. Ostatně styčných bodů se slavným příběhem je řada: Tarífa v Andalusii, přístavní město Tanger, jižní Maroko, Sahara.
Kamarád Michal se vyžívá ve smlouvání. Med naříká, že musí svým skromným krámkem plným cetek živit dvě rodiny, které prý čítají dvacet lidí. Naše poslední nabídka je někde na šedesáti procentech původně požadované ceny.
Chce dalších aspoň dvacet dinárů po každém. Marcel krčí rameny, že už žádné bankovky nemá. Med se náhle otáčí ke mně a ptá se: A co ty, Alibabo? Kolik máš ty? Dost mě to oslovení zaskočilo, ale snažím se tvářit duchapřítomně a tvrdím, že nemám vůbec žádné peníze.
Soulad na poslední chvíli
Už už to vypadá, že se rozejdeme s nepořízenou. Prodavač hledí kamsi do dáli, ale jako mimoděk vyřkne částku, kterou ví, že budeme akceptovat. Plácneme si, hra skončila a loučíme se jako nejlepší přátelé.
My si odnášíme primitivní kompas, který jinde a jindy než v noci na Sahaře nevyužijeme, ale je to originální přívěsek, který nám bude připomínat společnou cestu v jedné stopě. A on je spokojený. Rozhodně neprodělal.
Ve mně ale klíčí myšlenka, že tenhle neobvyklý talisman je možná znamením, že bych se sem měl vrátit a příště přejít Saharu pěšky.
