Vítejte v čumu! Původní obyvatelé polárního severu čelí nástrahám moderní doby, tradice si ale uchovali
Původní obyvatelé polárního severu se potýkají s nástrahami moderní doby, ale snaží se přitom zachovat svůj styl života, který se několik tisíc let neměnil. Zpravodaj Radiožurnálu se vydal na návštěvu do stanu Něnců žijících na ruském Jamalském poloostrově.
„Nacházíme se v Jamalo-něneckém autonomním okruhu, v čumu Jevdokie a Petra Ivanoviče Serasovových. Můj manžel je chovatelem sobů a já jsem vyrůstala v rodině chovatele sobů a rybáře. V létě je naším domovem tento čum, ale v zimě už nekočujeme, v zimě žijeme ve vesnici – už dvanáctým rokem,“ popisuje Radiožurnálu paní Jevdokie.
Má šest dětí. Čtyři se narodily v tundře, když Serasovovi ještě kočovali celoročně. Tři dcery už jsou dospělé – vystudovaly střední nebo vysoké školy v Tobolsku a Tjumeni.
Pracují s mládeží a usadily se ve vesnicích. Jevdokie s manželem a menšími dětmi každé jaro vyklepou kožešiny, připraví složený čum, vyčistí pícku a pak všichni vyrazí do tundry lovit ryby. Hlavní zdejší řekou je sibiřský veletok Ob. A každý rybář ví, že lov – to je hlavně čekání na dobrý úlovek.
Paní Serasovová si dlouhou chvíli krátí tím, že sepisuje bajky, které jí vyprávěli její rodiče a prarodiče. A světe div se – jsou o sobech a jejich spřeženích, kterým se říká argiš.
„Jedou dva argiše. Potkají se a sobi z prvního argiše stojí a ti druzí si unaveně lehnou na zem. Sobi z prvního argiše se těch druhých ptají: Proč jste tak unavení? - Protože máme línou paní. Dlouho spí a pak nestačí vydělat kůže. Jsou vlhké, těžké a my je musíme tahat s sebou, proto jsme unavení. A druhý sob odpovídá: Vidíš, my nejsme utahaní, protože naše paní je pracovitá a vstává za úsvitu. Vydělá kůže, pak je sešije a zbytky nechá na místě. Proto jsou naše sáňky velmi lehké.“
Tato bajka má být podle paní Jevdokie poučením pro děti, aby nebyly líné, vstávaly s jitřenkou a naučily se, jak se staví čum.
Sobí kůže
„Sobí kůže se musejí vydělat. Říkáme jim ňuki a vyrábějí se výhradně ze zimní sobí srsti – a na velký zimní čum se jich spotřebuje padesát z vnější strany, takže celkem sto, ale my teď z vnitřní strany používáme celty, které se dají koupit. No, ale taky je to práce – musíme je nastříhat a sešít,“ říká Jevdokie.
Sobí kůže má oproti celtovině tu výhodu, že výborně izoluje, sníh po ní lehce sklouzne a nikdy nenavlhne. Když paní Jevdokije zrovna nešije čum nebo nezapisuje bajky, vyšívá polštáře a paličkuje. Říká, že má ráda, když je v čumu hezky. Sestra paní Jevdokije – Jekatěrina – se sobími kůžemi ale nepracuje ani nekočuje.
„Já hlavně pletu a používám přitom perly. Vyrábím kabelky, tašky, peněženky nebo šiju různá pouzdra – třeba na mobilní telefony, aby v tundře hned nezamrzly. Tyhle s naším tradičním motivem jsem ušila pro vás. Je ostružiník a jeho plody jsou velmi chutné a zdravé. A pracuju taky s s tulení kůží, pokud ji seženu. Vydělám ji a šiju z ní vysoké boty – burky - na prodej,“ říká.
Tradiční kuchyně
Ale dost už bylo práce, teď je třeba něco sníst. Pec uprostřed čumu slouží zároveň jako topné těleso, trouba i plotna. A světe div se podruhé – jídla připravují hlavně ze sobího masa a ryb.
„Sobí maso vaříme v nevelkém množství vody, ono musí pustit šťávu a v ní se vlastně pak vaří, aby jídlo bylo jaksepatří tučné. Polévku nejčastěji připravujeme z ryb, je to ucha. A pak smažíme pirožky. Z pece vytáhneme horké uhlíky, vložíme je do plechového lavoru, přes něj klademe pánev a smažíme pirožky i lívance. Jíme je se zavařeninou nebo ovocem. Pečeme taky moc dobrý vlastní chléb. Všechno je jednoduché: ryby a maso nakrájíme do jednoho kotle a vaříme i smažíme,“ přibližuje.
Něnci nevaří nic do zásoby – kdo se s tím mám tahat, říkají. Všechno je proto čerstvé a zdravé. A pokud nepodlehnou civilizačním nemocem, dožívají se úctyhodného věku. Není výjimkou, že něnecké ženy rodí i po šedesátce.
