102 let Miroslava Zikmunda. ‚Až do konce si zachoval klukovskou duši, potřebu žasnout, vnímat, poznávat.‘

Lenka Kabrhelová mluví s Vladimírem Krocem, moderátorem Českého rozhlasu a spoluautorem knihy Století Miroslava Zikmunda

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

6. 12. 2021 | Praha

Cestovatel Miroslav Zikmund patří k legendám českého veřejného života, na jejichž osud dopadly historické zvraty 20. století. Minulý týden ve středu zemřel ve věku 102 let. Společně s přítelem Jiřím Hanzelkou navštívili přes 80 zemí světa, o své postřehy se podělili ve stovkách reportáží, knih a dokumentárních filmů. Kvůli kritice vpádu sovětských vojsk po roce 1968 dvojice upadla v nemilost. Komunistický režim oběma cestovatelům zakázal na 20 let veškerou činnost.

Hudba: Martin Hůla
Editace, rešerše, sound design: Matěj Válek, Dominika Kubištová, David Kaiser

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

„Víte, já bych přál mladé generaci, aby mohla škrtnout ze svého slovníku slovo „pohraničník“. Když budete listovat ve slovníku jazyka českého z první republiky, tak to slovo vůbec nenajdete. To je vynález stalinského období, železné opony, řekněme si to na rovinu. (archiv ČRo)“

Miroslav Zikmund (cestovatel a spisovatel)

„Tři a půl roku, bylo to přesně 1290 dnů, které uplynuly od společného překročení hranic v Železné rudě v roce 1947 a v Bohumíně na sklonku roku 1950. (rozhlasová reportáž cestovatelů Zikmunda a Hanzelky Opět v Československu, vyrobeno 1952, archiv Miroslava Zikmunda, poskytlo Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně)“

„To je přirozená lidská zvídavost. Myslím, že většina lidí, jak se dostanou z maminčina lůna do tohoto světa a pak začínají nabírat moudro, trošku se kolem sebe rozkoukají, tak jsou zvídaví. To je dané přírodou. Myslím, že jsme nebyli – ani Jirka ani já – výjimkou. (Kupředu do minulosti, ČRo Dvojka, 23.8.2016)“

Miroslav Zikmund

„1290 dnů se rozpadlo na 48 zemí. Na 48 různobarevných ploch na mapě Evropy, Afriky a Ameriky. (rozhlasová reportáž cestovatelů Zikmunda a Hanzelky Opět v Československu, vyrobeno 1952, archiv Miroslava Zikmunda, poskytlo Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně)“

Vláďo, ty jsi s Miroslavem Zikmundem strávil hodiny rozhovorů i hodiny společného času. Jsi spoluautorem knihy Století Miroslava Zikmunda. Vzpomeneš si, jak se to stalo, že jste se protnuli? Kdy jste se viděli poprvé?
To náhodou vím úplně přesně, protože to bylo v roce 1999, kdy Hanzelka se Zikmundem dostali od Václava Havla medaili Za zásluhy, státní vyznamenání. Pozvali jsme Miroslava Zikmunda do pořadu O kom se mluví.

„Hostem svátečního vydání pořadu O kom se mluví je cestovatel a spisovatel Miroslav Zikmund. Dobrý den. – Dobrý den. – My jsme za vámi vyrazili do Zlína, to můžeme přiznat… (O kom se mluví, Radiožurnál, 28.10.1999)“

Vladimír Kroc & Miroslav Zikmund

To byl tehdy takový publicistický pořad, do kterého volali také posluchači.

„My jsme nikdy nebyli sběrateli žádných takových vyznamenání a poct, ale v tomto případě si toho velice vážím, protože to bude z rukou Václava Havla. (O kom se mluví, Radiožurnál, 28.10.1999)“

Miroslav Zikmund

Protože Miroslav Zikmund, když jsem s ním mluvil poprvé v životě v telefonu, tak mi řekl, že v tom čase, kdy se vysílá pořad, bude ve vlaku cestou do Prahy ze Zlína, tak já mu nabídl, že za ním přijedeme rozhovor natočit.

Miroslav Zikmund, v mých očích obrovská ikona, tehdy do telefonu řekl: „Cože, Vladimíre, vy byste za mnou přijeli do Zlína?“ To je taková úsměvná vzpomínka na naše začátky. To byl první rozhovor a potom jich následoval nespočet. Musím říct, že posledních 20 let mám na něj krásné vzpomínky.

„Je to překvapivé, když se třeba dostáváte do míst, kde jste byl před 30-40 lety? Co tam nacházíte? – Dokonce před 52, to se mi stalo letos na jaře, když jsem se podíval do míst, kde jsme s Jiřím Hanzelkou začínali svoji Afriku snů a skutečností, do Maroka. Měl jsem potěšení z toho, že jsem se mohl postavit přesně na tatáž místa, kde jsme tehdy jako 26letí nebo 27letí kloučkové začínali svou cestovatelskou kariéru. Ještě se ale chystám… nehodil jsem svoji cestovatelskou hůl do žita nebo do roští. (O kom se mluví, Radiožurnál, 28.10.1999)“

Vladimír Kroc & Miroslav Zikmund

Jaký byl pro tebe jako člověk? Zdůrazňuje se samozřejmě to, že patřil k nejvýraznějším postavám českého veřejného života, pro mnohé lidi byl skutečně ikonou cestovatelství. Jaký byl lidsky? O koho jsme jako společnost přišli?
Byl to úžasně srdečný člověk. Také to byl prostě přímý chlap, který když něco řekl, tak to platí. Mně se na něm líbilo nejvíce to, že si zachoval až do posledka klukovskou duši, takovou potřebu neustále žasnout, vnímat, poznávat. Když přijel mladý kluk s bekovkou, s kšiltem dozadu z nějaké cesty, tak se dychtivě vyptával, jak to tam teď vypadá. Prostě měl neustále zájem. Byl to opravdu velmi srdečný člověk.

Pojďme přidat pár životopisných dat. Přece jen byl Miroslav Zikmund cestovatelem, spisovatelem. Byl známý díky cestám po světě, které podniknul se svým spolužákem z vysoké školy Jiřím Hanzelkou. Jak se Miroslav Zikmund na cesty vůbec dostal?
Oba chtěli cestovat. Původně dokonce, nevím, jestli se to ví, myslím, že Miroslav Zikmund chtěl plout na lodi. Nakonec se ukázalo, že to nebyl úplně správný nápad. Ale vyjížděli těsně po válce.

„22. duben 1947, před pražským autoklubem se skupina přátel a představitelů motorismu loučí s posádkou vozu Tatra 87, ing. Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou. (film Afrika I. cestovatelů Zikmunda a Hanzelky, vyrobeno 1953, nově vydal Filmexport Home Video, Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=VLdshlEsKik)“

Málokdo si uvědomuje, že 22. dubna 1947, kdy se vydali do Německa, tak že to byla zpustošená země, poměry byly úplně jiné, než to vnímáme dnes.

„Tatra nastupuje africkou etapu svého putování, loučí se s hlavním městem Československa, kam se má vrátit po třech a půl letech cesty. (film Afrika I. cestovatelů Zikmunda a Hanzelky, vyrobeno 1953, nově vydal Filmexport Home Video, Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=VLdshlEsKik)“

Každopádně ale vyjížděli jako zástupci firem. Jeli tam nabízet různé produkty. Nejen samozřejmě Tatraplan, ve kterém jeli, ale různé výrobky tehdejšího poválečného Československa. Byli to obchodní cestující, dá se říci. Spisovatelství nebo psaní, ale hlavně filmařinu se učili za pochodu, za jízdy, za cestování, vlastně měli takové distanční kurzy, dnes by se řeklo.

Už na cestě – kdy dnes je to něco úplně jiného, máme chytré telefony a dokážeme pořídit poměrně dobré fotky, ačkoliv třeba o focení vůbec nic nevíme. Oni se filmařinu, dokonalou – na film tehdy, samozřejmě – a fotografování, učili už na první cestě, kdy se vydali nejprve do Afriky a potom do Jižní Ameriky. Pak už samozřejmě byli úplně jinak vybaveni – když se 22. dubna 1959 vydávali na druhou velkou cestu, která vedla zejména do Asie, Ruska a potom dále.

„Nebylo to v poslední reportáži radostné rozloučení, když modrý vůz zůstal trčet v Albánských Alpách, tak začíná dnešní devátá reportáž ing. Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky nazvaná Cestou průkopníků. (…) Ing. Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka nám píší. Rozhlasová reportáž číslo 12 má název „… a pak to sfouknem amonitem! (…) Dvacátá rozhlasová reportáž ing. Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky nás zavede na prohlídku istanbulského paláce sultánů. Jsme již přesyceni zlatem, mramorem, křišťálem, brokátem a slonovinou, ale nedá se nic dělat, musíme vydržet ještě poslední nápor – obrovský trůní sál, v němž všechna orientální nádhera vrcholí. Křišťálový lustr je z francouzského křišťálu, pojme 3700 svíček a váží čtyři a půl tuny. Děkujeme za poslední informaci, už víc vědět nechceme, bylo to krásné a bylo toho moc. (rozhlasové reportáže cestovatelů Zikmunda a Hanzelky, vyrobeno 1959-1960, archiv Miroslava Zikmunda, poskytlo Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně)“

Cesty přinesly Jiřímu Hanzelkovi a Miroslavu Zikmundovi obrovskou proslulost. Tehdejší Československý rozhlas odvysílal na 700 reportáží, a to jen z prvních dvou cest, které jsi zmiňoval, po Africe a Jižní Americe. Pak přišly další. Jaké okamžiky na tebe z rozhovorů, které jste s panem Zikmundem vedli, vyplynuly jako zlomové během cest, ke kterým se třeba vztahoval nejvíce?
Teď mě napadá asi výstup na Kilimandžáro, protože pokud se nepletu, tak v té době, to bylo někdy kolem února 1948, se dozvěděli, že došlo ke komunistickému puči v tehdejším Československu. Potom byly docela silné tlaky na to, aby se vrátili nebo aby cestu přerušili. Ale jim se podařilo ji ne úplně dokončit, ale dost protáhnout. Situace pro ně nebyla jednoduchá.

Co si pamatuju, tak hlavní zlomový okamžik nastal hned v dnešní Libyi, když měli těžkou havárii. Miroslav Zikmund si myslel, že to byla diverze ze strany britské armády, která – byť měli všechna potřebná povolení – je nechtěla pustit dál po cestě v úseku, který britská armáda tehdy po válce kontrolovala. Nicméně si to nějak prosadili. Měli těžkou havárii. Měli podezření, že jim někdo poškodil brzdy a havarovali.

Tomu předchází historka, proč to vlastně Miroslav Zikmund vyprávěl. Setkali se s nějakým domorodcem, který se ptal, kam jedou. Oni říkají: „Míříme do Káhiry, budeme tam pozítří.“ On řekl: „Inšalláh. Pokud Bůh dopustí.“ To vždy vyprávěl, že potom už cestovali s pokorou, protože se do Káhiry dostali až po třech měsících.

Co je zajímavé, že jim tehdy Tatra poslala do Káhiry úplně nový Tatraplan, protože ten původní, ve kterém vyrazili, byl nepoužitelný. Problém byl jen v tom, že byl černý, takže ho museli na místě přestříkat na stříbrno, aby se na poušti potom neupálili.

Dá se říct – a ty sám jsi toho procestoval hodně –, jaký styl cestování volili, jak k cestování přistupovali? Mířím trochu k tomu, že to byl konec 40. let, 50. léta, byla to doba, kdy ještě existovaly koloniální systémy například v afrických zemích. Realita prostě vypadala jinak. Reflektoval toto pan Zikmund potom třeba v devadesátých, dvoutisících letech a doteď?
Rozhodně. Jednak připomínal, že by se cesta z politických důvodů dnes už nedala uskutečnit, že by se tou trasou asi nedalo projet.

Ale tam bylo zajímavé, že se na cestu velmi precizně připravovali. Jednak dokázali auto rozebrat a složit zase do šroubku. To byla jedna stránka. Ale potom měli štos připravených smluv pro firmy, které zastupovali. Rozdělili si jazyky. Každý vládl asi šesti nebo sedmi jazyky včetně arabštiny. Takže byli na cestu velmi precizně připraveni. Zároveň neustále pracovali.

„Problém byl v tom, že se neustále prodlužovala doba mezi průběhem cesty a psaním. (archiv Vladimíra Kroce, 14.1.2015)“

Miroslav Zikmund

Miroslav Zikmund – teď jsem si poslechl jednu jeho vzpomínku – si posteskl nad tím, že byli třeba v Jižní Americe, ale ještě zpracovávali deníkové zápisky z Afriky. Takže pořád byli v zápřahu.

„Tak se to natahovalo na půl roku, a dokonce potom na rok. Byli jsme – příklad jenom – v Indonésii a psali jsme reportáže o Jordánsku. To byl důvod, proč jsme si řekli: „Tak takhle dál ne!“ (archiv Vladimíra Kroce, 14.1.2015)“

Miroslav Zikmund

Co je zajímavé, oni dlouho vůbec netušili, jak jsou v Československu populární. Protože vždycky poslali nějaký text, který načetl třeba Jaromír Spal nebo Karel Pech. Tady to poslouchal celý národ. Oni to vůbec nevěděli. Dlouho netušili, jak jsou tady populární.

„Reportáží bylo přesně 700, připomeňme ještě, že trvalý záznam cesty bude pro veřejnost uchován v cestopisech ing. Hanzelky a Zikmunda. (rozhlasová reportáž cestovatelů Zikmunda a Hanzelky Opět v Československu, vyrobeno 1952, archiv Miroslava Zikmunda, poskytlo Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně)“

Měl jsem štěstí, že Miroslav Zikmund si mě vybral nebo vyžádal na takovou zajímavou práci. To bylo někdy začátkem nultých let, po roce 2000, kdy se vydávaly znovu všechny filmy, dokumenty Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky, včetně těch prvních, kdy si dobře autoři uvědomovali, že jsou komentáře poplatné tehdejší době.

Vytvořili jsme alternativní stopu, kdy jsme dlouze sedávali u Miroslava Zikmunda ve Zlíně a povídali si o té době, o těch filmech, o těch komentářích. Připravili jsme si rozhovor, který doufám, že působí autenticky. Potom jsme seděli v Kudlově ve studiu a předstírali jsme, že improvizujeme – nebylo to napsáno, ale bylo to precizně připraveno –, snažili jsme se uvádět na pravou míru to, co tehdy diváci viděli a ani v podtextu nemohli tušit celou pravdu.

To byla docela zajímavá práce. Výsledek je, že ten, kdo má ještě DVD přehrávač, tak si dnes může pustit film Hanzelky a Zikmunda třeba z Afriky a dívat se buď na film s původním komentářem, anebo s alternativním, který jsme vytvořili 40-50 let poté.

„Jaký to jen byl rozdíl mezi posledními dojmy ve Francii a tady v Polsku. Zatímco francouzský přístav Le Havre působí ještě po tolika letech dojmem, že tu před několika dny skončilo bombardování, jsou už v polské Gdyni dávno odstraněny vzpomínky na válku. Na každém kroku cítíš pracovní úsilí o zajištění lepšího zítřku. (rozhlasová reportáž cestovatelů Zikmunda a Hanzelky, vyrobeno 1952, archiv Miroslava Zikmunda, poskytlo Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně)“

V průběhu dalších let potom následovaly cesty do Asie, jak jsi říkal, do Oceánie. Dvojice se chystala na výpravu do Austrálie. Ale pak přišel zlom. Přišel rok 1968 a okupace vojsky Varšavské smlouvy, konkrétně sovětskými vojsky a obrovský zlom v životě tehdejší československé společnosti. Jaký přelom to znamenalo v životě Miroslava Zikmunda?
Naprosto totální, protože se Miroslav Zikmund obrátil prostřednictvím Československého rozhlasu ke svým přátelům v tehdejším Sovětském svazu.

„Drazí přátelé, dneska bych chtěl mluvit nikoliv svou mateřštinou, ale ruštinou, jazykem, kterému jsme se učili ve škole, už na střední škole dávno před válkou, kterým jsem hovořil ke spoustě našich vzácných, drahých přátel po celá léta našich cest po Sovětském svazu. Tentokrát bych chtěl ovšem mluvit jejich jazykem o něčem jiném… (Československý rozhlas, 25.8.1968)“

Miroslav Zikmund

Mimochodem jeho projev slyšel Jevgenij Jevtušenko a na základě toho napsal poému Tanky jedou na Prahu. Nevím přesně, jak se to řekne rusky … To bys mi řekla ty. Každopádně postavil se z pohledu normalizačního vedení státu na nesprávnou stranu.

Dokonce je zajímavé, že Jiří Hanzelka měl být na seznamu snad asi osmý, kdo byl údajně určený k likvidaci a tehdy byl tzv. uklizen na velvyslanectví do Stockholmu. Potom nemohli vůbec pracovat, nemohli najít práci, byli vyhozeni z komunistické strany. Miroslav Zikmund na to vzpomínal, že když třeba přišel ve Zlíně, v tehdejším průmyslovém Gottwaldově, do jakékoliv firmy a řekl, že ovládá šest jazyků, oni říkali: „Člověče, na Vás tady čekáme, jak se jmenujete? – Miroslav Zikmund. – Aha, tak to nepůjde.“

Prostě důsledné pronásledování a sledování StB až do roku 1989. Takže Miroslav Zikmund žil třeba z toho, že postupně rozprodával filmařské vybavení a techniku, kterou měli, aby vůbec měl z čeho žít. Protože příjmy byly nulové.

„Jsme doufali, že to nebude trvat jako třicetiletá válka, to odseknutí od světa. To nebytí, jak pěkně řekl. Pracovali jsme na dvou svazcích Cejlon – ráj bez andělů, který jsme si v roce 1975 vydali v edici Petlice. Na rozdíl od dřívějších statisícových nákladů vyšel Cejlon v jedenácti exemplářích – to znamená originál a deset kopií klepaných na stroji. Toto nám zabralo alespoň první roky takového překlenutí, nebytí – Jirka to řekl velice přesně. (archiv ČRo)“

Miroslav Zikmund

Jak to nesl, že nemohl jednak cestovat, ale že nemohl vlastně normálně žít, nemohl pracovat, nemohl fungovat. Jak se s tím smiřoval?
Určitě těžko. Na druhou stranu byl šťastná povaha, že vždycky si na tom našel něco dobrého. Říkal: „Víte, Vladimíre, pak jsem našel čas na to, abych si mohl konečně třídit archiv.“ Protože byl známý puntičkář. Jednak si vedl deník, každý den si psal deníkové zápisy a o všem měl dokonalý přehled. Jeho knihovna byla neuvěřitelně uspořádaná.

Když jsi řekla jakýkoliv titul, tak se prostě podle knihovnického systému jen natáhl, našel přesně ten titul, který hledal. Takže na toto měl čas. Ale řekl bych, že ho trošku vtlačili do disentu, protože potom se u něj na Nivách ve Zlíně scházeli nejrůznější disidenti. Ale nebyla to jeho volba. On tam byl vlastně vyhnán.

Mluvil vůbec o tom zpětně v rozhovorech, jak nesl normalizaci jako takovou, jak se bránil tomu, aby nezahořkl nebo aby se nestal naopak lhostejným ke všemu, co ho obklopovalo?
Nevím, jestli na toto umím odpovědět, myslím, že to vycházelo skutečně z jeho povahy. Samozřejmě se s tím systémem nikdy nesmířil a žil právě v komunitě disidentů.

Měl přátele… Václav Havel – myslím, že je to slavná fotka právě z Niv, z vily Miroslava Zikmunda, kde Václav Havel kouří v županu na balkoně. Miroslav Zikmund byl zapřísáhlý nekuřák a zakázal mu to. Ale na balkoně mu to prostě toleroval. Měl přátele mezi disidenty. Myslím, že to ho drželo při životě.

V době pádu komunismu v roce 1989 – přidám další životopisný údaj – bylo Miroslavu Zikmundovi 70 let. Když o tom člověk přemýšlí z dnešní perspektivy nebo lidského života, tak by se zdálo, že už to mohl vnímat tak, že to příliš jeho životem nezacvičí nebo ho to nezmění. Ale jak to vnímal on? Dožil se nakonec 102 let. Jak vnímal konec režimu, který mu zakazoval všechny činnosti, které měl rád: psát, publikovat, cestovat? Co to potom pro něj znamenalo?
Zase se vydal do světa a cestoval poměrně do vysokého věku. Teď jsem si vyhledal knížku Modrý Mauritius… a přece Austrálie! Protože se nakonec až bez Jiřího Hanzelky v 90. letech podíval na tento kontinent.

Měl k tomu rozumný přístup, protože ho samozřejmě i táhli do politiky. On řekl, že už je na to stár. On totiž, když byl v roce 1969 na Cejlonu, tehdy mu bylo 50, a přátelé ho přiměli k tomu, aby si nechal udělat horoskop. Astrolog mu předpověděl, že se dožije asi 85 let. S našimi přáteli nikdo na horoskopy nevěříme. Nicméně když už se blížila pětaosmdesátka, tak jsme trošku trnuli.

Víme, jak to dopadlo – astrolog se úplně netrefil. Říkám to proto, že Miroslav Zikmund s úsměvem na to odpovídal: „Víte, já měl maminku, která se dožila 91 let. Je vlastně povinností dětí, aby se dožily vyššího věku.“ Mám pocit, že jeho humor, vřelost, laskavost, že to je takový elixír mládí, který ho držel tak dlouho při životě.

Zmiňoval jsi, když jsme spolu mluvili o Miroslavu Zikmundovi i mimo rozhovor, že si pan Zikmund dlouhou dobu nepřipouštěl, že je život konečný. Mohlo to v tom také sehrát roli?
Jsem o tom úplně přesvědčen. Je to samozřejmě citlivá věc, ptát se někoho, komu je 97 let, jestli přemýšlí o smrti. Řekl na to: „Víte, teď jsem o tom začal přemýšlet. Do té doby jsem neměl čas.“ Tak nám vyprávěl, jak si představuje, kde by třeba chtěl spočinout. Ale on si opravdu vážně vůbec nepřipouštěl myšlenku, že i jeho život je konečný. Protože říkal: „Nemám čas, musím ještě udělat tohle, musím ještě udělat tamto.“

To je další věc – neustále pracoval, byl velmi činný, a to i fyzicky. Hodně dbal na to, aby fyzicky pracoval, ale pracoval hlavně duševně. Jeho svěžest až do posledních chvil byla neuvěřitelná, protože když jsme se sešli s Petrem Horkým, Miroslavem Náplavou, lidé kolem padesátky, tak Miroslav Zikmund, který byl o mnoho starší, tak mentálně působil jako náš vrstevník. To si myslím, že bylo také důležité, že se dožil tak vysokého věku.

Když mluvíš o přátelích, tak lidi samozřejmě definuje jejich životní cesta, práce, zcela jistě to, že procestoval cizí kraje, ale určitě ho také definovaly vztahy, ve kterých byl. Mluvil o tom, které byly pro něj nejdůležitější?
Jeho životem provázela paní Marie, jeho přítelkyně v posledních, teď nevím, jestli je to 30-40 let. Měl trošku komplikovaný vztah se synem Sávou, Miroslavem Zikmundem mladším. Protože si vyčítal, že ho opustil ve chvíli, kdy asi bylo pro kluka nejdůležitější být s tátou. To bylo, tuším, někdy v jeho čtyřech pěti letech, kdy odjeli s Jiřím Hanzelkou na další velkou cestu asi na pět let pryč.

„Myslím, že odloučení na dlouhou dobu nemohlo nezanechat stopy. Vzpomínám si, že když jsme odjížděli, tak oba naši synkové, kteří se narodili – jak malý Jiří Hanzelka, tak malý Miroslav Zikmund – těm byly čtyři roky. (archiv ČRo)“

Miroslav Zikmund

Odcizili se a vlastně celý život k sobě hledali vztah a Miroslav Zikmund to hodně těžce nesl.

„Když jsme se vrátili zpátky, tak najednou místo čtyřletých dětí tady byly desetiletí. Byli jsme pět a půl roku na cestě. (archiv ČRo)“

Miroslav Zikmund

Ale jinak to byl člověk, který měl neuvěřitelné množství přátel. Jak říkám – byl to velmi vřelý člověk a jsem rád, že jsem ho mohl potom považovat – nevím, jestli je to silné slovo – za přítele, ale že jsme k sobě našli cestu, že už jsme byli za hranicí vztahu novinář-cestovatel/spisovatel.

„To bylo už na druhé výpravě, po Efezu jsme se procházeli čtyři lidé. Pak jsem tam byl asi po 30 letech a bylo to narvané. Vzal jsem s sebou jeden snímek, který jsem tehdy pořídil. Najednou cítím za zády potom hlas, který říkal: „Prosím vás, co to máte za fotografii?“ Já jsem říkal: „To jsem fotil před tolika a tolika lety.“ Byla to turecká průvodkyně turistů a chtěla tu fotku ode mě koupit jako důkaz toho, jak se změnil svět. (Host Radiožurnálu, 9.12.2008)“

Miroslav Zikmund

Dá se takto zpětně hodnotit – a teď chápu, že to je asi možná obtížné najít pro to nějaká slova –, jaký otisk na něm zanechalo cestování jako na člověku? Jak ho to ovlivnilo? Mluvil jsi o všech hodnotách: vlídnosti, zvídavosti, snaze něco poznávat, že byl pan Zikmund mladistvý duchem. Jak ho ovlivnilo v tomto to, že měl možnost setkat se s jinými kulturami, že projel tak velkou část světa?
Nevím, jestli jsem ten pravý, kdo na to dokáže odpovědět. Ale myslím si, že absolutně. Protože on tím neustále žil. Měl záviděníhodnou paměť, protože hned se mu vybavovaly zážitky z cest před 50-60 lety. Srovnával to s tím, když mluvil s někým, kdo se třeba z té oblasti vrátil.

Byl kosmopolita, zkrátka žil ve světě, nebyl „zavřen“ jen do toho maličkého Zlína, i když – jak říkal –, tak byl pokřtěn Prazdrojem, ale volbou byl Moravan. Takže si myslím, že měl obrovský přehled. Právě i jazykové znalosti mu přinášely to, že si dokázal držet nadhled, což si myslím, že pro něj bylo asi typické a důležité.

Lenka Kabrhelová, Matěj Válek a Dominika Kubištová

Související témata: podcast, Vinohradská, Miroslav Zikmund, Jiří Hanzelka, nekrolog, úmrtí, cestování, Afrika, Asie, Oceánie, 1968, komunismus, normalizace, Vinohradská 12