V německém Rammelsbergu fárali horníci pro rudu tisíc let. Dnes je důl památkou UNESCO

Hornické řemeslo v Německu pomalu ale jistě mizí a z dolů se stávají muzea. Jako například v Rammelsbergu u města Goslar v pohoří Harc. Na místě natáčel zahraniční zpravodaj Radiožurnálu.

Od stálého zpravodaje Rammelsberg Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Před námi jsou malá dvířka a za nimi začíná chodba, která vede k první šachtě. Uvnitř hory je všechno malé, úzké a těsné, takže přilbou neustále oťukávám strop.

Přehrát

00:00 / 00:00

K čemu potřebovali horníci ve středověku mech?

„Uvnitř hory je hustá síť cest, jsou kilometry dlouhé. Teď se pohybujeme jenom v její malé části. Ztratit se můžete velmi snadno, proto taky máte průvodce,“ říká důlní inženýr Stefan Dützer, který mě provází. V Rammelsbergu se těžila měď a olovo. To začalo být potřeba zejména po objevu knihtisku.

Od pravěku 

„Podle dochovaných pramenů se tu těžilo nejméně tisíc let. Ale velmi pravděpodobně je ta tradice mnohem starší. Archeologické nálezy dokládají, že se tu ruda zpracovávala už v době bronzové. To je zcela výjimečné, proto se také Rammelsberg stal světovou kulturní památkou,“ vysvětluje můj průvodce.

Pivovarští bednáři z Plzně se mohou ucházet o zápis do UNESCO. Dříve jich bylo až 150, nyní jen osm

Číst článek

UNESCO zařadilo tento důl na svůj seznam v roce 1992, čtyři roky poté, co z hloubi hory vyfáral poslední horník.

Mech místo přilby

Horou protéká voda – cesty jsou rozčvachtané a ze stropů kape. Ještěže prý bylo suché léto, poznamenává Stefan Dützer, jinak by tu teď bylo vody víc. Život horníka asi nebyl žádný med…

„Chodili štolami s olejovými lampami, které moc nesvítí. Tehdejší horníci toho neviděli tolik jako my teď. Všude bylo šero a tma. Namísto přileb nosili čepici uvnitř vystlanou usušeným mechem, aby se nebouchali do hlavy. A na nohou měli dřeváky. Tak se tady dříve pracovalo,“ popisuje průvodce.

Těžce vydřená svoboda

Elektřina se do zdejších štol a šachet dostala až na začátku minulého století. Do té doby čekala na horníky v dole jen namáhavá a zdlouhavá ruční práce. Postupovali pomalu, jen asi třicet centimetrů denně – ručně vysekat díru, nasypat střelný prach, odpálit a získanou rudu vynosit na povrch.

Horníci ale měli i výsady. „Ve středověku byli horníci svobodnými lidmi – nemuseli platit daně, nemuseli do armády. Byla to náhrada za těžkou práci, kterou dělali. A měli i další práva. Někteří dokonce vařili pivo a prodávali ho.“ Později o svá privilegia přišli, jen ta těžká práce zůstala. „A tak se bouřili, hlavně 19. století bylo pro ně zlé,“ dodává Stefan Dützer.

Horníky vystřídali turisté

Kolem nás projíždí po malých kolejnicích důlní vláček – taky exponát. Slezli jsme asi 60 metrů do nitra hory, pod námi jsou ale další stovky metrů. Ty ale už lidé přenechali přírodě – jsou zaplavené spodní vodou.

Venku na úpatí hory jsou velké budovy – převlékárny horníků, úpravny rud, administrativní objekty… Všechny prázdné. I ony jsou pod památkovou ochranou UNESCO. Ukazují konec jedné velmi dlouhé tradice.

Pavel Polák, Anna Duchková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme