V Severní Koreji mě zajímal jen příděl jídla. Člověk se pudově smrskne na to nejnižší, přiznává Špitálníková
Audioverze její první knihy Mezi dvěma Kimy trhala rekordy v poslechovosti rozhlasových četeb na pokračování. „Rozhodla jsem se, že to zpracuju, protože se nikomu moc nepodařilo být tam za obou režimů. Byla jsem ještě s kolegyní první studentkou ze Západu, kterou tam pustili,“ vysvětluje koreanistka Nina Špitálníková. Co ji na zemi žijící po desetiletí pod nejtvrdší komunistickou diktaturou tak fascinuje?
Chtěl jsem vám říct, že kniha Mezi dvěma Kimy je vynikající, ale co mě dostalo a uzemnilo, je výkladový slovník, který tam je.
Mám ráda poznámky po čarou. Je to psané formou cestopisu. Někteří si všimli, že tam není konec. Psala jsem knihu v těhotenství, když mě opustil partner, takže jsem to úplně nenáviděla. Dopisovala jsem ji s malým novorozencem a už jsem nemohla. Takže jsem tam pak dala historickou část a výkladový slovník.
Myslela jsem si, že jsem hrdinka. Ale v Severní Koreji jsem při výslechu recitovala básně Kim Čong-ila, abych se z toho dostala, vzpomíná koreanistka Nina Špitálníková. Poslechněte si rozhovor
Studovala jsem koreanistiku a nyní historii, připadalo mi nejdůležitější dát tam co nejvíce reálií a faktů, aby si lidi z toho odnesli také něco jiného, než co jsme tam jedli a dělali.
Kdy jste v Severní Koreji byla naposledy?
V roce 2012. Pak jsem měla letět v roce 2015, kdy jsem ještě jednou žádala o stipendium. Dostala jsem ho, ale asi dva týdny před odjezdem mi bylo odebráno. Severokorejská strana neřekla důvody.
Ale byla jsem trošku ráda, protože jsem už v roce 2014 začala dělat rozhovory se severokorejskými uprchlíky. Pokud by se to tam profláklo v době, kdy bych tam reálně byla, mohla bych být odsouzená za špionáž. To by nebylo dobré.
Od té doby mám ban. V momentě, kdy jsem věděla, že už znovu jet nemůžu, přišlo mi potřebné o tom mluvit.
Máte tu zemi ráda?
Jo. Ta země je hrozně specifická. Každý, kdo tam byl, ji nesnáší a zároveň ji miluje. Přijedete tam a vidíte severokorejskou každodennost. Jsou tam monumentální sochy, každý má odznáček vůdce na klopě, jste v jiném světě.
„Mám Severní Koreu ráda, mám ráda Severokorejce. Odsuzuju severokorejskou vládu.“
Takže tam je nějaká každodennost?
Jsou tam vztahy, je tam všechno. Ale je to těžké nalézt, všechno má uniformitu. Dostat se za propagandu a pozlátko je těžké. Ta země je v něčem magická. Má nádhernou přírodu, je jiná, jinak voní. Mám Severní Koreu ráda, mám ráda Severokorejce. Odsuzuju severokorejskou vládu.
Když jste přijížděla do Severní Koreje, měla jste nějakou představu a říkala jste si: „Tohle bych nikdy, to je něco šíleného...“ Nastal potom někdy efekt, že jste se do toho vcítila a chápala, jak v tom Korejci mohou žít?
Oni nemají jinou možnost. Ale překvapila jsem samu sebe v několika věcech. Za pět týdnů, kdy jsem tam byla, mě úplně přestala zajímat zahraniční média, bylo mi úplně jedno, co se děje. Zajímal mě příděl jídla – jestli dostanu příděl jídla a co budu jíst. Člověk se pudově smrskne na to úplně nejsnazší, nejnižší, což je jídlo.
Taky jsem si vždycky o sobě myslela, že jsem hrdinka, že bojuju za demokracii a lidská práva, že bych byla protirežimní. A když mě v Severní Koreji zadrželi na ulici a pak šli vyslýchat, tak jsem byla ten, kdo recitoval básně Kim Čong-ila, abych ukázala, že jsem prorežimní, abych se z té situace dostala. Což rozhodně není hrdinské. Je to strašné, ale přišlo mi v ten moment, že to je jediná možnost, jak se z toho dostat. V ten moment jsem přestala odsuzovat. Není to černobílé.
Jak vznikla severokorejská ideologie čučche? Čím šokuje Severokorejce jejich nejznámější popová hudební skupina? Jaké tresty hrozí za držení zahraničních filmů? Jak funguje v Severní Koreji kastování? A domnívá se Nina Špitálníková, že by někdy mohlo dojít ke spojení Severní a Jižní Koreje? Poslechněte si rozhovor.