Slovácko sa nesúdí napsal talentovaný holič. O dění u soudu se dozvídal z první ruky
Když se řekne Moravské Slovácko, spoustě lidí se vybaví poetická příroda, vinohrady a vinné sklípky. Právě do tohoto prostředí je zasazený i děj knížek Zdeňka Galušky Slovácko sa súdí a nesúdí. Stařeček Pagáč vypráví veselé, ale i smutné příhody, jak je život přináší. Přinášíme vám další díl seriálu. Česko mezi řádky.
Jen několik kroků od renesančního zámku v Uherském Ostrohu stojí dům č. p. 32. V jeho přístavku, který tvoří roh v ulici Kostelní a kde už dnes nic není, měl své holičství Zdeněk Galuška. Právě tady sbíral náměty pro své povídky.
Celou tu dobu mluvil po našem, i když byl 53 let Brňákem, vzpomíná na spisovatele Zdeňka Galušku předsedkyně Spolku Galuškovo Slovácko. Poslechněte si reportáž
Příběhy ze soudní síně z první ruky
„V letech 1850 až 1949 jsme byli okresním soudním městem a v zámku byly soudní místnosti a také soudní síně. A soudci, advokáti a notáři se většinou chodili holit a stříhat hned naproti do té oficíny ke Zdeňku Galuškovi,“ popisuje předsedkyně Spolku Galuškovo Slovácko Věra Hendrychová.
„On se tak hned z první ruky dovídal, co sa to bude všecko dít na tom našem súdě a kdo bude mět jednání, a že tam padnú aj facky. Takže se účastnil přímo i soudních jednání, kde si zapisoval jednotlivé výrazy, příběhy, a to jsou základy těch jeho soudniček,“ vysvětluje, jak talentovaný holič psal své humoristické texty.
Kniha Slovácko sa súdí vyšla v roce 1947. Druhou, Slovácko sa nesúdí, vydal Galuška až o 25 let později. „Trochu nám zestárli stařeček Pagáč aj s Jurou Kláskem. Ze šohajů sa stali tatíčci, z děvčic maměnky, na kerchově přibylo nových hrobů, v kolebkách nových děťátek,“ zní nostalgická ukázka z pokračování úspěšné prvotiny.
Za jednoho nacistu deset polských občanů. Román Životice Karin Lednické vypráví o pomstě na Těšínsku
Číst článek
Mluvil po našem
Knihy jsou výrazné nejen svým humorem a vlídným povídáním, ale i moravským nářečím.
Sám Zdeněk Galuška četl své povídky i na vlnách Českého rozhlasu tradičním nářečím: „Jediné ručičky, keré tady nekradú, sú henkaj ty na věži na hodinách. Kdysi prej usekli paprču každému, kdo něco ukradl, dneskaj to není možný. Víš, kolik luděj by chodilo bez ruky? Aj bez obůch!“
„Celou tu dobu mluvil po našem, i když byl 53 let Brňákem, kam se odstěhoval z Ostrohu ve 33 letech. Muvil krásným naším nářečím, kterým napsal i ty knížky,“ vzpomíná s úsměvem Věra Hendrychová.
Vinné sklepy jako filmové kulisy
Galuškovy povídky se staly námětem úspěšného televizního seriálu Slovácko sa nesúdí. Spousta scén se natáčela v areálu vinných sklepů v Petrově na Hodonínsku, asi 18 kilometrů jižněji od Uherského Ostrohu.
„Vinné sklepy jsou díky tomu známé dodnes. Majitelé sklepů, ve kterých se točilo, jsou na to pyšní, mají poschovávané fotky a chlubí se tím,“ usmívá se nezávislá starostka obce Eva Mlýnková.
Dnes sklepy vypadají jinak než před padesáti lety. „V té době převážně sloužily ke skladování vypěstovaných plodin, jako byly třeba brambory nebo řepa, ale zpracovávali a skladovali tady už i víno. Od té doby se areál změnil, teď už jsou tu otevřené nové vinotéky a je to vyhledávaná lokalita,“ popisuje starostka.
Jedinečnou atmosféru sklípku v Petrově využili filmaři ještě několikrát. Vidět jste je mohli například ve filmu Vlak dětství a naděje, v Četnických humoreskách nebo v Básnících.
V dalším díle seriálu se podíváme na Sázavu za prostředím knihy Michala Viewegha Názory na vraždu.
