Kaňon s burácející řekou ukrytý v nitru země. Škocjanské jeskyně vyrazí návštěvníkům dech

Slovinské Škocjanské jeskyně jsou od roku 1986 přírodní památkou zapsanou na seznam světového dědictví UNESCO. Vytvořila je burácející voda řeky Reky, která tady mizí v útrobách země. A podzemím pak teče celých 34 kilometrů. Do působivého nitra jeskyní se podíval zpravodaj Radiožurnálu.

Lublaň Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Dnes chodí návštěvníci v jeskyních po pohodlných osvětlených chodnících. První jeskyňáři ale používali jen lana, žebříky, svíčky, louče a později karbidové lucerny | Zdroj: Park Škocjanske jame, Slovenia

Do Škocjanské jeskyně se vstupuje přibližně sto metrů dlouhým, uměle vyrubaným tunelem. Ti, kdo měří víc než 180 centimetrů, si tu musí dát dobrý pozor, aby se nepraštili do hlavy.

Přehrát

00:00 / 00:00

Zápisník Pavla Nováka

Když pak ale návštěvníci projdou železnými vraty, otevře se před nimi krásná scenérie plná krápníků – stalagmitů a stalaktitů.

V jeskyni je stálých 12 stupňů. Kolem kaňonu s řekou se ale teplota mění podle ročního období. Může tam být kolem nuly, ale také až dvacet stupňů.

Země jako švýcarský sýr

Nataša Karižová je sice průvodkyně, ale hlavně speleoložka. Do jeskyní lezl její strýc a i její přítel zkoumá nové podzemní prostory. Čtyřicet procent území Slovinska tvoří vápencové podloží nebo přímo krasové oblasti.

Každý rok tak jeskyňáři objeví ve Slovinsku přes 200 nových podzemních slují. Nataša vtipkuje, že podzemí Slovinska je děravé jako švýcarský sýr.

Karbidová minulost

Místní farmáři zkoumali Škocjanské jeskyně už na konci 18. století a na počátku 20. století už sem mohli přijít turisté po bezpečných stezkách. První jeskyňáři přitom používali jen lana, žebříky, svíčky, louče a později karbidové lucerny.

V jeskyni jsou kromě betonových chodníků a zábradlí vidět i jiné zásahy člověka. Třeba čtverhranné nádrže plné vody. Podle průvodkyně Nataši sloužily prvním průzkumníkům, kteří měli karbidové lampy, aby měli čím karbid pokapat a mohli si svítit.

V Škocjanských jeskyních se řeka noří do hlubin, aby se znovu objevila až po více než 30 kilometrech na italské straně hranice | Zdroj: Park Škocjanske jame

Jeskyně pod vodou

Ponorná řeka Reka může být v létě líně se vinoucí stružka, ale při tání a velkých deštích se občas ucpe sifon na konci jeskyně a celý kaňon a dóm se zaplní vodou.

Ode dna do stropu kaňonu je to nějakých 100 metrů a i letos tudy prošla velká voda. Na plůtcích kolem chodníčků a na mostku přes kaňon ve výšce 90 metrů nad hladinou jsou ještě zbytky větví, listí a bláta.

Podzemní kaňon ve Škocjanských jeskyních je hluboký sto metrů | Zdroj: Park Škocjanske jame

Skalní dóm

Prostory takzvané suché části jeskyně, kudy voda běžně neteče, jsou tak impozantní, že se z toho člověku chce až zpívat.

Malý sál Škocjanské jeskyně je posledním místem, kde se dá vyzkoušet zdejší ozvěna. Pak už totiž sestupujeme do kaňonu řeky Reka, která svým burácením přehluší úplně všechno.

Z nitra jeskyně vystupujeme na denní světlo právě v místě, kde ponorná řeka vstupuje do podzemí, v němž vytvořila největší podzemní kaňon v Evropě. Na povrchu se objeví zase až za italskou hranicí.

Pavel Novák, and Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme